2. Spěti
2. Spěti, spěji, 3. os. pl. spějí, spěj, spěje (íc), spěl, ěn, ění = pospíchati, eilen. Jg. Strsl. sp?ti, jacere, proficere, sp?h festinatio. Sr. litev. sp?ti, Müsse haben, spetas; lett. spět, können; agls. sp?van, Erfolg haben, sp?d. Glück; starohornoněm. spuon, von Statten gehen, staroind. spha, sph?jati, ge- deihen, řec. <pO-a ve (pO-ávo>. Mkl. aL. 59. — abs. I brachu sě, kamo slunce spěje (na západ). Rkk. 45. — odkud kam. Voják z boje do tábora spěje. Nej. Když slunce z hory (s hory) spěje (vychází). St. skl. — kam, k čemu. Ež chám spěje na ludné jich vlasti. Rkk. 46. Neroďte spěti v pa- hubu. Rkk. 53. Věz, že v konce spěješ ne- blahé a věci naší že již netuším. Kos. Ol. I. 246. S. k nepříteli. St. skl. Ovoce spěje k zralosti. Jg. S. v záhubu. Mus. — před kým. Ande druh před druhem spějú (spějí). Mus. (Alex.). — (jak) kam. Kterak ke mně orlem spěje. Chmel. I. 40. Tudy spěj lisími skoky. Rkk. 11. — kudy kam. Spěje (ju- noše) lesem temným ku hradu. Rkk. 28. — za čím. Za tvojím již křížem spěji. Sš. Bs. 63. — odkud komu nač. Andělé jí s nebe spěli na úlevu. Sš. Bs. 69. S. někomu na pomoc. Dch. — S., pomoci, helfen. Bóh mně rač spieti. St. skl.