Spojka
Spojka, y, f, spojení, die Verbindung. Ros. S. neb klika u kladek. Sedl. S. k průto- kům, der Holländer. Šk. S. = oblouk, oblou- ček v hudbě atd., das Bindezeichen. Hud. S., der Riemenverbinder. Čsk. — S. v ne- rostopisu = tvary spojité (nestejnojmennými plochami omezené), die Kombinationsge- stalten. Vz Bř. N. 8., Schd. II. 5. — S. ve mluvnici, konjunkce, conjunctio, das Binde- wort. Spojky jmenují se nesklonné části řeči, jejichž funkce jest, aby jednotlivá slova ve větě a jednotlivé věty a souvětí podlé vzájemného jich poměru pojily a po- měr ten naznačovaly. (S-jky jsou částice, jimiž poměr slov a vět označujeme. Mkl. S. 257.). Jelikož pak i jednotlivé částky věty jednoduché i jednotlivé věty v souvětí buďto sobě rovny nebo souřadny jsou anebo od sebe navzájem závislé čili podřadné, jsou také spojky podlé té potřeby souřadicí n. souřadné a podřadicí n. podřadné. Sou- řadné části věty a souvětí mají spojkami bud býti sloučeny (s. slučovací, conjunctio- nes copulativae: a, i, ani, také, též, tolikéž, totiž, i — i, ani — ani, nejen — než i, jak — tak atd.), rozděleny (s. dělicí: nebo (anebo, aneb, neb), jednak — jednak, bud — buď, brzo — brzo, někdy — někdy, dílem — dílem, nejprv — dále — potom — pak — naposledy atd.), v odpor proti sobě posta- veny (s. odporovací, c adversativae: ne, než, ale, a, an, přece, pak, ne — však, avšak, nýbrž, nicméně), aneb má na nich býti po- znamenáno, že jedna jest příčinou a druhá účinkem (s. příčinné, c. causales, vz dole, a účinkové, výsledné, c. conclusivae: neboť, zajisté, však, proto, tedy atd.); vykládací: jako, totiž, a sice, a to. — Podřízené věty doplňují v souvětí svou větu hlavní určujíce místo, čas, příčinu a způsob a podlé toho jsou také s-ky rozdílné, jimiž tyto věty do celého souvětí takořka zapiaty jsou a jsou tedy s-ky: určující místo (s. místné, c. lo- cales: kde, kdekoli, kam, kudy, odkud, po- kud atd.); čas (s. časové, c. temporales: když, jak, než, až, dokud, pokud atd.), prí- činu, účel (s. účelné, c. finales), účinek a podmínku (podmiňovací, c. conditionales): ješto, jelikož, když, poněvadž, protože; ať, ať ne, aby, by; že, až; -li, jestliže, kdy, když, ač; a způsobu, c. modales (připou- štívé n. připouštěcí, c. concessivae: ač, ačkoli, jakkoli, ješto, budiž, tak že; srovná- vací (c. comparativae): jako, jakož; po- měrné : kolik — tolik, čím — tím, jak — tak; obmezovací: pokud, jelikož, jakož; vylučovací: leč, kromě že, tolikože atd. — Dle Gb. v S. N. Vz tam více o původu spojek a cf. jednotlivé spojky a Brt. S. §. 472.-483., Bž. 218., S. N. VIII. G73. Dle původu svého jsou s-ky buď prvotné neb odvozené. Vz Bž. 219, S. stupňovací (c. gradativa), tázací, roz- lučovaci n. rozlučivá. Nz. S. přechodná a pře- vodná, vývodná. Sš. Sk. 276., 94.