Sršeň
Sršeň, šně, m., nyní f., sršán, a, srš- ňák, a, m.; v již Čech. sršín, a, m. Kts. S. od srch v sršeti. Šf. S., největší vosa, vespa crabro, die Horniss. BO. Vz Schd. II. 512., Frč. 169. Sršeň. V. Sršňové a vosy ostrého jsou žahadla. Kom. SRŠně z nosu, blázen zcela (odbytí)! Dh. 127. To byl člo věk jako sršeň = zlý. Němc. Nasršený jako sršeň. Slov. Dbš. Sršně rozdrážditi. Prov., Jel. Sršně na sebe drážditi. Uštípl ho s-šeň; Sršeň naň sedl; Má sršně v hlavě (= jest rozhněván; vz Hněvivý); Mezi sršně dmý- chati, sršně drážditi (popouzeti někoho); Málo sršňů mnoho much zapudí (zapouzí). C. Sršně na sebe dráždí. Vz Všetečný. Lb. Nedražď sršňů (nepopouzej hněvivého člo- věka). Ros. Přilítl na mne jako s.; Rozlítili se na nás co sršně; Ty stařeny se do mě co sršně sypaly. Jg. Vyzáblý co s. V. Vz o sršních více v S. N. a strany přísloví: Moucha. — S. koňský, asilus, die Ross- bremse. Reš. — Sršán, sršoun = člověk hněvivý a zlý, ein Tobender, Zorniger. Us. Jest s. bez medu (hrubý). Č. — S., dřen v nežitu, der Eiterstock. Us.