Sstrčiti
Sstrčiti, il, en, ení; sstrčovati, sstrkovati, sstrkávati = dolu strčiti, herabstossen. Jg. — koho kam: do nouze. V. — co, na koho: vinu. Aesop. — koho odkud: s úřadu, s důstojenství, V., ze skály. Anjel sstrčen s nebe v pyšné mysli. Št. N. 229. — se s kým = v rozepři vjíti, Händel haben. D. — co komu. Ta věc mu hrdlo sstrčila (života jej zbavila). Plk. S. někomu hlavu = stíti. Dal. — aby. Uvedše ho na huoru, na niež jest stálo město, chtiece ho s., aby hlavu zlomil, protože jim pravdu kázal. Hus III. 242.