StahováníStahování, n. S. (contraktio) jmenuje se ve zvukosloví zákon, podlé kterého dvě neb tři sousedící slabiky v jednu splývají; děje se tím způsobem, že
se pomezní jich sou- hlásky vysouvají a zbylé samohlásky bud! v náležitou dvojhlásku n. dlouhou samo- hlásku slučují, bud jedna z nich též se vy- sune a druhá náhradou dlouží. Tak na př
. z řec. trojslabičného ú |- t |-
óai vysutím
» učiněno
Iv |- *
\ <xi a stažením
t -4- «t — dvojslabičné
kvy. V češtině stal se zákon tento pravidlem skoro bez výjimky zvláště tam, kde
j mezi dvěma samohláskami stojí: tu se nejprve
j beze stopy vysulo, pak předcházející samohláska seslabovala, až ko- nečně také zmizela jsouc takřka vsáknuta do samohlásky následující, která pojavši ji do sebe stala se dlouhou a jen někdy tak dalece vlivu jejímu podlehla, že od ní buď změkla neb stvrdla. Tak vyvíjela se ku př
. slabaja - slabaa — slabá, slab?-ji — slab?i — slabý; božaja (= bohjaja) — božaa (= boh- jaa) — božá (bohjá) — boží. Čeština stáhla tímto způsobem jednak mnoho kmenův a jednak mnoho koncovek ohýbacích a roz- různila se tím znamenitě od ostatních ja- zyků slovanských
. Příklady stažených kmenů jsou: bázeň m. bojazeň, kázeň m. kajazeň, pás m. pojas, lázeň m. lijazeň, státi m. sto- jatí, vláti m
. vlajati, vévoda m
. vojevoda atd. (Souhláska pomezní se samohláskou prvou se odsula
. Vz Gb. Hl. 128
.).
Koncovek ohý- bacích dotklo se toto s. ve sklonění zájmeném, smíšeném, jmenném a v časování. Tak
moje,
tvoje,
svoje ve středním rodu a skláněné dle toho
dvoje,
troje staženo v: mé, tvé, své
. dvé, tré; v rodu ženském m. moja, tvoja, svoja — má, tvá, svá; v genit. mojeho — mého, dat. mojemu — mému, akkus. žen. moju — mú — mou, vedlé přehlas
. moji; nomin. pl. moji — mí, moje — mé (žen.), moja — má (střed.), gt. mojich — mých atd. (Souhláska pomezní se samohláskou prvou se odsula
. Vz
Gb
. Hl
. 128
.). — Ve
sklonění smíšeném tvrdém slab? -/- ji, slaba -/- ja, slabo -/- je a měkkém bož? -/- ji, boža -|- ja, bože -/-je skloňují se oba prvky, totiž i při- pojené zájmeno
ji,
ja,
je i jméno přídavné, toto dle vzorů tvrdých anebo měkkých jmen podstatných, a žádný pád nezůstává v češtině nestažen, na př. gt
. sg
. slabajeho — slabého
, dat
. slabujemu — slabému, gt. pl
. slab?jich — slabých a taktéž: božejeho — božého — zúž. božího, božujemu — božému — božímu, bož?jich — božích. Vz
Přídavný. — Ve
sklonění jmenném vykonáno s
. v no- minativech množ. zakončených v
-é a
í a ve jménech středních v
í. Nominativní množ
. koncovka
é a
í povstala z nestažené pří- pony -
ija, kterouž se druhdy hromadné jméno tvoří: přátelé kněží, nejprve přehla- sováná v -
ije, pak stažená v
é a konečně po měkkých kmenech zúžená v -
í. Jména střední v -
í končila se v -
ije a skloňovala dle
Polje; stažením, přehlasováním a zúžením pak všude vyvinulo se -
í, nom. zbožije — zbožie — zboží; gt. zbožija — zbožia — zbožie — zboží; dat. zbožiju — zbožiu — zbožii — zboží atd. —
Sloveso podlehlo těmto proměnám při kmenech otevřených, když souhláska
j proti hiatu mezi samo- hlásku kmenovou a příponovou vložená se vysula. Tak na př. ku kmenu
děla má býti v 2. os. sg. připojena koncovka osobní
-š (-si) sponou
e (vz Spojný): děla-e-ši, ale proti hiatu vkládá tu veškerá slovanština
j: dělaješi nebo dělaješ, z čehož má čeština: děláš; umě-je-ši = umíš. — Kromě
j vysouvají se v obecné češtině také retnice
b, p,
v a v jednom případě též
l a slabiky se pak stahují tím způsobem, jaký nahoře jest vy- ložen; tak povstalo obecné
třá z
třeba,
kdák z
kdopak, cák z
copak, prý z
praví, pral z
pravil a
ďál z
dělal. — S.
ve věto- sloví, když se výrok věty podřízené anebo souřadně připojené buď v přiměřené jméno aneb v náležitý přechodník aneb v příčestí promění; tak se stahují dvě věty v jednu. Kdo bydlí na Urálu, počítá se za Asiata = obyvatel Urálu počítá se za Asiata. Kdo jest moudrý, dovtípí se = moudrý se do- vtípí. Napomínám a pravím = napomínaje pravím (vz
Transgressiv). Gb. (S. N. VIII. 959. Vz také Gb.
Hl. 126.— 128., 132., S. N. VIII. 650., Km. 1876. 741., Bž. 15., 26
. až 29
., Gb. Příspěvek k historii českých sa- mohlásek str. 19
. Spis musejní)
. — Mezi
češtinou starou a uovou je
st v tom ten rozdíl, že ona má mnohem více nestažených forem nežli tato a mezi nimi také takové, které čeština nová vždycky stahuje, ku př. mojego, v hněvě svojem, trojeho, ďuša moja, moju drahú
. Zdá se, že počet nestaženin v strč.' oblíbených patrně se umálil asi do polovice 14. století. Zvláštní staženiny byly: zabí, pí,
zalí m. zabije
, pije, zaleje atd. Gb. —
Dvojhlásky se stáhly v jednoduché samo- hlásky dlouhé: ia a
ie v
í,
iu v
í,
uo v
ů; při
ia a
iu stalo se stažení prostřednictvím přehlásek
ie a
ii. Gb. — S., das Zusammen- ziehen. Podvlíkačky na s. (jiné: na knoflík). Us. Dch.