Strčiti
Strčiti. Cf. Mkl. Etym. 322 a. — od- kud (čím proč). Strčeni sú s nebe (zlí andělé) Mus. 1884. 240. Ďáblové sú z tre- tieho kuoru s-ni. Št. Kn. š. 149. Jenž námi strčil pro náš pych z nebes ven. Výb. II. 34. Bude smrtí strčen. Kat. 2044. S se ze dveří (pomalu vycházeti). Sá. — co, se kam. S. se někam (jíti). Us. Rgl. S. prsty do dveřejí není radno. Kká. S. někomu něco pod nos, unter die Nase reiben. Us. Dch.