Stržeň
Stržeň, žně, f., stržen, ženu a žna, m. = vnitřek stromu, hnátu, péra (v hnátech: číš, das Mark; v rostlinách: dřeň, stŕeň, duše, der Kern, das Mark; ve vředech: střeň, chuchel, chuchval, der Butz, Ast. Rk.). S., strsl. st?tža a str?žen?., medulla, srb. strž, srž, srč; mlrus. stryžiú ze stržin a serdce; virus, střižeń, Mark, Butz im Ge- schwür, schnellere Strömung des Flusses; čes. stržen vedlé strzen, střen a dřeň, dřen, zreň; pol. zdrzen, drdzeň, držeń, rdzeń . . . Mit Unrecht würde man aind. sarga Harz der vatica robusta u diese Pflanze selbst her- beiziehen. Das čech. strzen entspricht einem aslov. st?žden?. Mkl. aL 218. Příp. -en?. Mkl. B. 127. Stržeň, mozk. V. Vlil driak v s. GR. lieč prochodí až do spojení i všeliké smahy n. s-nóv. ZN. Láska nešťastlivá srdcu stržeň robí. Sl. ps. II. 5. 145. S. ve dřevě. V. Zevnitř kůra, vnitř lyka jsou: s. jest, nejvnitřnější. Kom. S. n. duše n. dřeň. Um. les. S. bzový. Jád. — S., výmol, der Riss. Koubl. Hosp. 38. — S. = trýzeň. Slov. — S., arundineturn. BO.