1. Stříc
1. Stříc, i (zastr. střiece, e), f. = potkání, das Begegnen. Ž. wit. 90. 6. S předložkou v adverb. V stříc jíti (na proti, entgegen); nepříteli v stříc táhnouti. V. V stříc ně- komu jeti, Har., vjíti, vyjeti (v cestu), D., Br., se vypraviti, Br., se bráti. Kram. Vyšel jsem v s-ci pánu svému. Bj. Šel v střieci Abrahamovi. ZN. Vyšel jemu v střieci s má- lem lida. BO. — V stříc jíti = překaziti, begegnen, verhindern, vorbeugen. V stříc jíti nemoci. D. — Vstříč (V.), ale šp. m.; vstříc. Jg.