Styděti
Styděti. Vz List. fil. 1884. 463., Mkl. Etym. 328 a. — abs. Kdo se nestydí, mní, že hanby nedochází. Arch. VIII. 305. Kdo se stydí, svůj břich šidí. Brt. — se čeho na čem, v čem). Své nahoty se nestydíš. Pass. mus. 436. Pakli se mne na čem sty- díš. Hr. rk. 421. Stydiec se jie v tom. Št. Kn. š. 99. Toho se tuto nestydí. Pass. 452. — čím (kde). LMar. 30 Jímž se nebudu s. Sv. ruk. 8. Svú se řečí styď. Výb. II. 287. Tuť by se dobrým nestyděli; Ta zvěř se i nestydí svú zlostí. Št. Kn. š. 93., 159. Jenž se svým mravem stydí; Onú hanbú se stydieše; Družkami se stydievši. Ezp. 1678.. 1661., 1666. — se zač (jak). Aby za bratrství se nestyděl. Výb. II. 1401. V hrdlo za něco se s. Št. N. Zač se sty- díme, rádi tajíme. Hkš. — se kde. A tiem se viece v svém srdci stydiec. Št. Kn. Š. 48. — se z čeho. Aniž se mají z toho s. Arch. VIII. 354., Výb. II. 714. — se več. Měl by se v svou hlavu s. Wtr. exc. — se nač. Stydžim śe na oči (pravila žena za- krývajíc si tvář). Brt. D. — s inft. Stydiec se před ním pokořiti. Št. Kn. š. 48,.