1. Suk, u, souček
1. Suk, u, souček (zastr. súček), čku, rn. S. = sval, svalec, krkoška, kamnovec, bakule-, na stéble: kolínko, souček, der Knorren, Wimmer, Knoten. Šp. S. = po- čátek větve ve stromu, zavilá, tvrdá částka dřeva. I). S-ky odsekati. Rohn. Bez suku. S. v holi. D. Tvůj bratr jest jako suk. Us. Dhn. Již jest sekyra k s-ku přiložena, tuf jest n. suku skočiti, neb sekeře zlomiti se. Ctib. Chrupá, jakby do suku řezal. Sych. Na tvrdý s. tvrdého třeba klínu a palice.
Č. Na tvrdý s. musí býti tvrdý klín. Ros.
Hledá suku v sítí, a ryby na stromu. Vz
Nejapný. Prov., Jg , Lb. — S. = nesnad-
nost, die Schwierigkeit, der Knoten. Totě
suk! Us. Trefil na s; Přišli jsme na s. Vz
Nesnáze, Svéhlavý. Č. Tu suk (da liegt der
Hund begraben. Hic Rhodus, hic salta).
Slibovali a když přišlo k s-ku, ani jeden
nedostál. Kom. Tužil se a když k suku
přišlo, oslábl. Vz Rozmazaný, Tělo. Č. — S. = větev, der Ast, Zweig. Dub rozkládá se v suky šíř a šíř. Rkk 26. S. stromu se zlomil. Us. Skočich s koně, viezech na suk za střiebrnú uzdu. Rkk. 62.