Supin-um, aSupin-um, a, n., lat
., z řec.
vntios, do- stižný způsob, jest tvar substantívni (Bž. 167
.) rovněž tak, jako infinitiv,
odtažité jméno, které se od kmenů časoslovných příponou
-t (-t?
) odvozuje. Jest to vlastně
akkus. a povaha jeho jakožto substantiva tím na jevo se staví
, že se při supinech sloves přechod- ných místo akkusativu genitiv klade. Zk. Skl. 660. S. jest též (jako infinitiv) odtažené podstatné jméno a Rozeznávalo se u nás od infinitivu tvrdým
t a krácením kmenové samohlásky milovat
, nest, bit atd
. Ht. Sr. ml. 82. Cf. Šf. Strč. ml. 103.
Příponou s-na jest tedy -t (-t?
) a kromě této tvrdosti pří- pony (infinitiv má příponu:
-ti. -
t?, -
ť) liší
se supinum od infinitivu a)
tím, že se v něm, je-li, jednoslabičné, samohláska ne- dlouzí (spáti — spat); b)
že má u sebe, je-li sloveso přechodné, předmět z pravidla a to hl. ve starších památkách v genitivu (in- finit, v akkusativu: loviti ryby, jdu lovit ryb). —
Pozn. Příponu
-t (-ťb) připínáme ku
kmeni infinitirnému. Kmenová samohláska zůstává v supině z pravidla krátka, je li kmen infinitivní
jednoslabiční): nest, past. bit, dat a pod. Bž. 174., Mkl. W. 373., Šf. Strč. ml. 103
. Cf
.: hlasat, sběrat a p. Dle Bž. 23. a 177.— 203. máme ve vzorech šesti tříd: nest, pjat (třet), bit, vinout (Šf
. Strč
. ml. 98
.: vinut), trhnout (Schl. v Gymnasial- zeitsehriftu 1850
. 743
. dle Šf.: trhnut), umět, hledět, činit, volat, krájet, mazat, brat, hřát, milovat; ve vzorci
péci není tam supina (vz 763. b). Ve strsl
. I. 1. ves-
t? (Mkl. W. 98.), 2
. nes-t? (100
.), 3. gre-t? (ku: greb-?, 101.), 1
. peští, (k pek-?, 102.), o. pe-t? (103.), 6.
mré-ť? (105.), 7. bi-t? (107.); II. dvigna-t? (110.); III. 1. um?-t? (112.), 2. tr?p?-t? (113
.); IV. hvali-t?, (115); V
. 1
. d?la-t? (118.), 2. kla-t? (120.), 3. bra-t? (122.), 4. děja-t? (123.); VI
. likova-t? (124.). V s-nu skracuje se
í buď v
i neb v
ě dle původu hlásky
í: bit, pit, mlet, řec (říci), žec (žíci, žehu), střec (střehu). Prk. Povstala-li dlouhá kmenová samohláska
stažením (u sloves V. tř
. 5.; vzorec
Hřáti, vz Bž. 202.),
nekrátíme jí v s-ně: přijď se kát (m. kajat);
ou zůstává: přijde soudit, šel sloužit
. Nyní zřídka
šetří se pravidla
o krácení v supině. Bž 23. —
S. jmenuje se tedy jako v litevštině a v latině, tak také ve slov. jmenná forma utvořená od kmene slovesného příp
. -
tu (-t?
) s funkcí in- finitivu podobnou tam, kde by tento visel na slovese, které nějaký pohyb, chůzi, posýlání, ruch, směřování, stíhání, do- stižení
znamená, pročež tato funkce dostiž- ným způsobem n. supinem nazvána jest
. Lat
. eoctum, lit. pektu(m) a slov
. peštb m
. pek-t?.
jsou akkusativy (také u Schl., Mkl.), jako sanskr. pak-tu-m, což je úplně přiměřeno skladbě, v jaké přicházejí, totiž po slove- sech dostihu, po kterých ve starších jazy- cích všude se klade akkusativ bez před- ložky, cf. řec. otWíJr
ti tu, lat. domum eo. Sem náležejí též lat. vazby Romain veni atd., pro které slovanština a jiné jazyky před- ložek užívají: přišel jsem
do Ríma. A jako v posledním příkladě
Romam měl bych ve větě
veniet judicatum také
judicatum — na soud, k souzení přeložiti, neboť supinum
judicatum jest vlastně akkusativ k nomi- nativu
judicatus. Z toho jde na jevo,
proč má s. svůj předmět v genitivu; proto totiž, že jest vlastně podstatné jméno a poněvadž předmět slovesa z akkus. do genit. přestu- puje, když sloveso v podstatné jméno se pře- tvoří, ku př.
soudí živé i mrtvé. Z toho pod- statné jméno s předmětem v genitivu:
soud živých i mrtvých; a
poněvadž ve větě
přijde soudit supinum
soudit jest akkus. jména pod- statného =
na soud, tedy má i po supinu zůstati předmět v genit.:
přijde soudit ži- vých i mrtvých. Dle Gb. ve S. N. VIII. 1132. S tím se shodují Ht., Mkl. a Schl
., čteraeť u nich: S. za jednotný nominativu rovný akkusativ považovati dlužno. K lat. na -tum má se tedy zcela tak, jako na př. mor
. pří- slovkový akkusativ dom m. dom-?, k lat. domum (liše se od něho tím, že pravidelně genitiv řídí, je-li sloveso přechodné)
. Ht
. Sr. ml
. 264. S
. jest infinitiv s funkcí od ostatních infinitivů rozdílnou a označuje
účel u sloves pohybu a odpovídá tvarem a vý- znamem lat. supinu (v -tum). Mkl. S. 874. Das Suffix -t? bildet substantiva actionis, von denen sich jedoch nur zwei Casus er- halten haben a) der sing, akkus., der die Funktion des lat. Supinum hat: bite percus- sum, délat? actum, lit? fusum. Mkl. B. 165., W. 72. Dle Mkl. řídí s. místo akkus. genitiv
dělivý (partitivní). Ib. S. 874. a 489. Známá jest vec, že ve starých památkách slov. ja- zyka kromě infinitivu se nachází s., kterého Slované rovně tak užívali jako Římané svého s-na na
-tum t. j. po slovech
, jež mají vý- znam chodění a vůbec pohybování. Schl. v Mus. 1849. III. 153. —
Příklady: Kam půjdu hledat tebe ? Pass. Jedú bránit svého dvora. Dal. 21. Šel sloužit mše. Háj. Jdi kázat slova božího. Pass. Chodila tkat plátno. Br. Když jest tento hospodář vinnice sám při- šel volat dělníkóv; Protož nepuojdeť Lazar máčet (či mačet? tištěno: maežet) prstu u vodě; Vyšel jest, který rozsívá, rozsie- vat semene svého. Chč. P. 118. a., 341. a.
, 132. a. Cf. Vyšel, aby rozsieval siemě své. Chč. P. 132. a. Pojď, můj milý, z druhé strany zazdvihnout mi těžké trávy. Nár. pís. Když se hlava klepe, jdi spat. Prov. Tamo k vrchu (odebeřme se) bohům hlasat milých slov. Rkk. 15. Přihodil jsem se ke bráně vyšehradské jda kopat písku. Svěd. Uslyše že vlasti na záchodě otpravi sě poznat nra- vóv cuziech. Rkk
. 45. Když byl šel král na radnici konsulů ssadit. V. Přišel rodin- ného svého města podmanit. Kr. Běžali tre- stat mnichův. Háj. Přes moře plul hledat své panie a svých dětí. Pass. Tamo k vrchu pohřebat mrch. Rkk. 15. Spat se položím. V., Pass. Muoj král poslal mne hledat mi- struov; Jde připravovat vám nebeského krá- lovství. Pass. Vstáváte ráno túlat se po pití a pit až do večera; Někda mě má mátě po- sláše žat na pole. Výb. I. Apoštolé rozešli sú se po světě kázat. St. A ta naše mladá panna šla na lúku hrabat sena. Sš. Ps. 608. Dojdi nabrat dřeva na náton. Us. u Uher. Brodu. Kd. Jdi scat na brus. U Domažlic. Slm. Šla jsem nemodlená spat. Us. Do toho dušička enom spat chodí (o tom, kdo bídně vypadá); Šéł kopat peněz. Na mor. Zlínsku. Brt. Kam ptáci pit chodívají
. Brt. v Mtc. 1877. 145
. Ach Andulko, Andulko, běž ty bílé lože stlat, půjdem na ně spolem spat; Jdi, Kačenko, postel stlat, ti pánové pudó spat; Jedu orat za vodičku. Sš. P. 106., 178., 244. Křepelka přede žněmi zpívá: Pojďte žat, pojďte žat; Já malý přicházím koledovat; Stroj, má milá, bílé lože, půjdem na ně spat; My jdeme pomilovat vašich dě- veček; Že nejdete sama spat; Kam pak pů- jdeme spat?; Černé oči, jděte spat; Jede s nimi do pole zavorávat koukole; A já sobě půjdu nažit ovsa zralýho; Půjdem na ně spat; Děvčátka jděte spat, musíte ráno vstát. Er. P. 24
.. 41
., 51., 100., 127
., 129., 148. (432.)., 315., 316., 421
. Poďte hest = jest (od jisti). Us. v Domažl. Prk
. Vysláni byli od Žižky špehovat; Chodil s nimi lúpit; Jezdil lúpit a krast; Chodil a jezdil zajímat do- bytka po vsech; Ježto s nimi druhdy také vychází lúpit; Chodil s jinými k Helfen- burku strahovat
. Pč. 25., 42., 44., 50., 39
. (Inft
. jest v Pč. ukončen v -
ti). Šel s ním kopat rovu. BO. Vyjel jest zabíjat mudrcóv babylonských. Bib. Dan. 2. Poslal sběrat sluli, mistróv a súdcí
. Bib
. Dan. 3
. 2. (Jir. v Mus. 1864. 372.). Slyš, dci, nechoď na jiné pole klasóv sbierat. Kn. Ruth k. 2. Šel Laban střic ovec. Přišli ste ohledovat neohradných měst. BO
. Gen
. 2
. Až kohouti po půlnoci odkokrhají, teprva spat se odbírají. Har. II. 248. Když sám Ježíš příde súdit. Smil v. 2049. Tamž i jdú ptat podlé rady; Příde zase hrozných hněvóv budit, sem živých i mrtvých súdit. Kat. 185, 2010. Tehda při- jedechu k němu králóv šest pomáhat jemu
. Výb. II. 7
. (Pass
.). Některá pójde túlat sě po odpustciech. St. N
. 20. Že má přijíti súdit živé i mrtvé (akk.)
. Št. Kdy je krmit půjdeš (akk
.)
. Brt. Anth. 74. Umění jde že- brat chleba. V. Číhá naň mu zlomit vazu. Dch. Tej kráse divit sě k dvoru kniežata jezdiechu; Cizozemec nepřišel jest hledat dobra tvého; Král o poledni spat jide. Dal. 71., 109., 161. Kamo otčík dáváše krmě bohóm, kamo k nim hlásat chodíváše; Naši kroci chvátajú vícezit nad Vlaslavem. Rkk. 8
., 20. Vynide Pilát i Juda s mnohem ludí kratit chvíle
. Výb. I. 171., EZ.
= Epické zlomky (o Jidáši a Pilátovi). Přijde súdit živých tociž vyvolených; Aby tam šel ká- zat tomu lidu (v inft. u Husi -
ti); Vyšel jest ten, jenž rozsievá, rozsievat semene svého (Luk. 8); Přikázal sluhám svým, aby šli volat k věčné večeři i mezi rozcestie i mezi ploty. Hus I. 20
., 45., 420., II. 70., III. 252. A s tím spat půjdou. Chč. 375. A pán při- šel volat hříšných ku pokání. Chč. P.
114. b. Nero lovce lovit zvěři poslal. Pass
. 595
. A opět se do rozličných vlastí slova božího kázat vrátili. Pass. Vešla jsem statku svého opatrovat do pivovára. Svěd. Ale lidé roz- košní nechodí na vinnice dělat; Ale že jest některé hodiny opustil nevycházeje najímat; Nemá, kamby koho poslal rozsevat; Poďme spat. Chč
. P
. 124. a
., 119. a,, 133., 146. a. (Ve spisech Chč
. různí se přísně supinum od infinitivu, kterýž má příponu -
ti z pra- vidla
. Se supinem spojuje genitiv. Hlr
. v Progr
. obec
. real
. gymn
. v Praze. 1877. 18.). Přijde vidět hrobu. Přišel rušit starého práva. Jir. Nkr. 70. Přijide žena z Samařie načěrat vuodv. Čtení z evang. zimn. času. Nepřišel jsem pozvat pravedlných ale hřieš- ných. Živ. Krista Pána. Přišel súdit zemie. Ps
. ms
. Šel scat, srat
. Us. Mkl
. S. 874. Přijde vzkřiesit těla Adamova. Anth. 59
. (Mkl
. S. 489
.). (Pospěšme) dat pokrm (m.: pokrmu) bohovóm. Rkk
. 15
. Jide spat podlé stohu snopového; Sed s ním sprostně do lesa ru- bat dvev
... BO. Jdiž hledat oslic; Vyjel jest ohledovat měst. Bj. Almužny žebrat přišli. Ps. Jel do
lesa drev rúbat. BN. Přijidech obřezovat dietěte: Chtěl jíti do Achaje na- pomínat bratróv
. ZN. Šel do lesa drev sbě- rat. GR. A už sem se usadila poslouchat. U Dobrušky. Vk
. Čbso vidět? izidoste v? pustynja; tr?sti li v?trom? kolibajemy (quid exiistis spectatum in disertum? arundinem, quae agitatur a vento? Čeho jste vyšli vi- dět na poušf? třtiny-li větrem klácené?
y.alaßoi vn' ávc/iov tJa'/.ei'ó,u?Vov;). V Mkl
. Evang. s
. Matth
. X
. hl.
11. §. 7. (Mřk
. exc). —
Pozn. Po způsobu sloves ruchu připouští vazbu se supinem i sloveso
býti
. Byli na mne žalovat. Kostelník byl zvonit klekání. Byli jsme žito vázat. Brt. S
. 2
. vyd. 118
. — Vz
Genitiv (I. 390. b.). -
Poznam. 1. Genitiv místo akkusativu se někdy neklade a to hlavně u slov:
co, něco, vše, mnoho a po- dobných. Šel něco koupit
. Vratno krajinú, tudy ty, jáz tudy (táhněme) vyhubit vsie králevo'
. Rkk.
15. —
Pozn. 2. Místo su-
pina klade se po slovesech pohybu nesprávně (Brt
. v Km. II
. 660., Ht. Sr. mluv
. 264
.)
i infi
nitiv (účelný) a potom se
u sloves přechodných předmět klade bud do genitivu aneb —
a to správněji —
do akkusativu. Vz Infinitiv. Syn člověka nepřišel zatraco- vati duší. Br
. Já se spáti položím
. Pass
. Jdu měřiti Jerusalema
. Br. Což domníváte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi ? Br. Jdi krkavců pásti. V. Jiní náboženství ko- nati vybíhají. Kom. Lb. 13. Jinam zevlo- vati pospíchal. Kom. Lb. 66. Já jsem k vám nepřišel vína nalejvati. Er
. P. 125
. Nechavší hostí spáti šla. Pass. Půjdu ryb loviti
. Br. I pohanům to nyní posýlám otvírati očí jejich. Br
. Když vycházely ženy vážiti vody
. Br
. Oheň přišel sem pustiti na zemi
. Br. Přijde souditi živých i mrtvých. Br. — S
taří kladli po slovesech pohybu supinum; ale již Bl. užívá v novém testamentě všude inft. Půjdu ryb loviti. Hlavně u sloves, jichž kmen hrdelnicemi ukončen jest, již v nej- starší době inft
. místo supina, jenž v této příčině řídký jest, užívali
. Vz Mkl. Lexic. paleoslovenico-graeco-lat, 1862
.-1865
. S. 890. : Otide stréšti ovbcb svoih?.. Gen. 31. 19., D. —
Poznani. 3. Místo supina užívati lze i jiných vazeb: a)
předložek k
u, n
a: Po- slal na ně vojsko k vyhlazení památky jejich
. Br. My jsme na svádu nepřišli (= svadit se). Solf. Šli jsme do kostela na modlitbu. Har. — b)
Spojky a
s konditionalem (vět účelných). Vycházejí, aby vážily vodu
. Br
. —
Když se místo supina věta účelná klade, tehdy stojí ovšem předmět v akkusativu a ne v ge- nitivu. — c)
Přechodníkův. Přiběhl chtěje ho zabiti. I přišel hledaje ovoce na něm (= hledat, aby hledal). Br. Zk. Skl. 660
., 168. —
Pozn. 4. Kmeny hrdelnicemi ukončené netvoří dle Schl
. s-na, není prý s-napek-t?; u těchto zastupuje infinitiv místo supina, jen že v novějších řečech infinitivní -
i v -? se skracuje
, ku př. rus. pešt?, mošt? platí za supina kořenů
pek (peku), ;
mog (mohu). Schl. On tedy žádného s-na těchto sloves neznal jako snad tehdáž vůbec nikdo. Také V. Hanka napsal do Mus. 1849. III. 156.: ,Žádostiv bych byl znáti dostižný způsob sloves na -c
i: moci, stříci, péci, séci atd
.´ O věci této dal mi koll. Masařík následu- jící článek, jejž sestavil dle Mkl : ,Výjimku od pravidla, že se ve staroslovenštině s. v
-t?
končí, spatřujeme jen u sloves I. třídy v kořeni na
hrdělnice vyzvukujících, která před
t nestrpí hrdelnic, nýbrž je v
š pře- tvořují jako v infinitivě, kde místo
-kti, -gti a -
hti nastupuje
-šti: pešti, mošti, vr?šti. (Srovnej Mkl
. L
. 238. a W
. 1876
. str. 103, r. sh. 3.). Poněvadž však jest
št skupenina palatalná, nemůže po
št státi ?b, nýbrž ?
se musí ve ? spodobiti, na př. z ko- řene
pek jest s-num peštb, coctum, um zu backen a také substantivum peštb, specus, pec, Ofen. Mkl. tam praví: Dasselbe gilt von gt
?, kt?, ht?, dessen ?
nach
št in b ver- wandelt wird. V L. 238. praví Mkl.: b für ?
wegen
št. Toto
št zaměnilo každé slovan- ské nářečí svým způsobem a čeština hláskou c. Za doklad takového supina čteme v Mkl. Chrestom. paleoslovenica, Vindobonae 1861. str. 4
. ř
. 3 zd
. příklad z 1
. knihy Mojžíšovy hl
. 31
. v. 19., jenž v transkripci takto zní: Laban? že otide strištb ov?b? svoih? t. j. Laban pak odešel střic ovec svých = Laban autom abiit tonsum oves suas
. Cf. Masaří- kovu Böhmische Schulgrammatik für deut- sche Mittelschulen, 2
. Aufl. S
. 181
. Týž pří- klad vypsal Jir
. z BO
. (z bible olom. 1417.): Šel Laban střic ovce a Rachel jemu ukradla jeho modly (idola). Mají tedy i slovesa v hr- delnice ukončená supina, ale ta se zřídka objevují
, poněvadž jest těch sloves málo. —
Pozn. 5. Supina šetří Korutané (Kopitar Glagolitica. Cloz. p. 66.
) a Chorvaté (D
. Inslit
. p. 645.); Poláci, Srbové a Rusové již ho nemají. Cf
. Mkl
. W. (z r
. 1876.) 157., 188., 225., 446., 488
., 519.
V češtině sup
. v 16. stol. větším dílem zaniklo (Mkl. S
. 874.) a nyní aspoň v
obecné mluvě rozdíl mezi supinem a infinitivem mizí; kratší forma infinitivu (v
-t u většiny Čechů, v
-ť u Mo- ravanů: modlit, modliť místo modliti), jako u Rusův a u Poláků platí tak za infinitiv jako za supinum; ale
spisovatelé a ti, kteří správně mluví, rozdílu stanoveného šetří. Schl
. v Mus. 1849. III. 154. Kos. v Mtc, 1879
. 186. praví: Se ztrátou supina ztrácíme i kus syntaxe
. Že by ztráta tato malicherna byla, nikým nedáme si namluviti. —
Pozn. 6. Snad by někdo za to měl, že forma supina
(-t, -ťb) nic jiného není nežli skrácený in- finitiv. Myslíme, že tomu není tak a že
slo- vanské s. jest pravé, vlastní s. jiného pů- vodu nešli infinitiv na -ti. Naše důvody jsou v krátkosti tyto. Prvotní samohláska
i nikdy se neměnila v starocírkevním nářečí (nejstarších a nejlepších rukopisů, jak se rozumí) ve ?, kdežto
? vždy ze tvrdé sa- mohlásky počátek bralo. Vždyť jsou
d a
t souhlásky, k nimž
i velmi pevně lne; teprv v nových nářečích po těchto souhláskách prvotní
i semo tamo docela se ztratilo. V nej- starších památkách církevního jazyka tam, kde samohláska
i vypadla, všude jest b. Ne- pochybné výjimky tohoto pravidla posud neznáme; slovanské ? jest zástupcem
a, o,
e, u příbuzných jazyků; b jest zástupcem samohlásky
i. Ale přece onde a onde b se píše místo tvrdé samohlásky příbuzných jazyků, protože slovanský jazyk miluje sa- mohlásku
i a často tato hláska se v něm vyskytuje, kde jiné jazyky jinou mají; avšak
? nikdy, pokud víme, není na místě
i nebo
j ostatních indoeuropských jazykův. Téměř všude jest ? zástupcem prvotního
i na př. ve 3. os. sg. a pl. u sloves -
t? m. -
ti (jest?, snskr. asti, řec
. ióxi, lit. esti), v instrm. jedn
. jmen:
-m? m.
-mi; ogn?, lit. ugni-s, skrt
. agni-s, lat. igni-s atd. Ale ? jest místo tvr- dých samohlásek
a (o, e), u a bývá v kon- cích podstatných a přídavných jmen, kde snskr. jazyk má
a, řecký
o, lat.
u (v nomi- nativu -
as, -o
s,
-us): svekr?, snskr. svagura. řec.
éxvyó? atd
. Prvotní forma supin sadit?, vidět? atd. nemůže tedy býti: saditi, viděti, ale mnohem spíše saditu, vidětu. A hle! tato supina, která jsme pouhou theorií našli, srovnávají se docela s formami příbuzných jazykův
. Litevský jazyk, mezi všemi ještě živými indoeuropskými jazyky nejstarší, co se týče grammatických forem, a blíženec slovanského, má právě ty formy, kterých jsme se dovtípili; neboť litevský infinitiv se končí právě jako slovanský v
-ti a su- pinum (ježto má stejný význam jako latinské a slovanské s.) na
-tu ku př
. j?szkótr iskati, quaerere, ale jészkótu, iskat?, quaesitum; gátawas esmi táw služyti (hotov jsem tobě sloužiti) jest infinitiv; ale: eimi girdétu misze (jdu slyšet mše), ateis súditu gywů ir numirrusú (přijde soudit živých i mrtvých). Tyto tvary litevskoslov. v
-tu, -ťb se srov- návají s latin, a sanskritskými v
-tu. Toto
-tu jest vlastně koncovka jmen odtažných a skloňuje se v latinském a sanskrit. ja- zyku: specta-tum, specta-tu; snskr. sthá-tum, sthi tvá. V litevském a slov. jazyku
-tu, -ťb se neskloňuje, ale co do významu jest ak- kusativ, neboť vazba žádá pojmu akkusativu a ono latinskosanskritské
-tum, jehož, jako našeho
-tu, -ťb, po slovesech pohybování se užívá, jest pravý akkusativ; sr. skr.: agamat pâ-tum, lat
. ibat pota-tum, lit. éjo gértu, slov
. š?l? pit?, čes. šel pit. Koncovka infinitivu litevskoslovanská
-ti také v jiných indoeurop. jazycích jako koncovka odtaž- ných slov se brává a (jakož
i-tu) se sklo- ňuje. V jiných jazycích -
ti se nachází jenom u jmen, ve slovan. jazyku naopak u jmen zřídka se vyskytuje: pamet? (pameť, -ť
m.: star. -
ti) od koř. m?n, skr. man
. Po san- skritsku, jako v litevském a slov. jazyku, tato koncovka jest -
ti:
ma-
ti mínění, m.
man-ti od koř
. man. Z řečtiny sem náleží
-n-q (-? je znamení nominativu) či
-ov?, neboť t před
t, v obyč. nářečí se rozplývá v
6: qxx-ti-q či
qá-di-q, KQÜ^iq, /LiifirjÓu; atd. Jako koncovka infinitivu jest toto -
ti bez znamení pádův (bez skloňování)
a obyčejně, jak známo,
za akkusativ nebo nominativ platí. Slovanský infinitiv -
ti a slovanské supinum
-ťb (t. ). -tu) nemají
te
dy
stej
néh
o kořene a
každá z těchto koncovek se rovná jiné koncovce příbuzných jazykův. Není tedy -t?
skrácený infinitiv, ale spíše pravé supi- num, rovně jako s. litevského
, latinského a sanskritského jazyka, s nimiž
, jakož i s ji- nými jazyky k indoevrop
. plemenu patřícími slovanský tím příbuznějším se ukazuje
, čím důkladněji s nimi jej srovnáváme. Schl
. v Mus. 1849. III. 154
. — 157. —
Poznam. 7. Lat.
supinum ukončené v -um odpovídá če- skému supinu. Lat. supinum v -
u překládá se na jazyk český obyčejně
infinitivem a kromě toho i jinak: difficile est dictu, quan- topere conciliet animas comitas sermonis. Nesnadno jest říci, jak velice vlídnosť řeči srdce lidská si získá. Nebo: Nesnadno ře- kneš, bys říci mohl, se řekne. Hoc facile est inventu
. To snadno jest nalézti, to snadno nalezneš, bys nalezl, nalezení toho jest snadné. Kos. Cf. Těžeks mi nésti, mój pane
. Bohu jest snadno to učiniti
. Ta voda jest dobrá píti ráno i večer. Jir. Ml. 87. Oheň dobr jest se zhřieti. Pass. 132. V tom sklepě jest voda dobrá píti. Pref. 317. Mandragora jest ovoce krásné hlédati, ale jísti není chutné. Št. Kn. š. 127. Dobrým milá by byla pravda slyšeti i od oslice. Št
. Kn. š. 2. Břímě Páně jest přelehké nésti
. Bart. 176
. Zdáše se jí nésti těžek. Výb
. I
. 898. Což je ta cesta tvrda orať. Er. P. 183. T
y, věci jsou po- třebny křesťanu rozuměti. Št. N. 33. (Brt
. v Listech filolog. 1875
. 204
.)
. —
Pozh. 8. O chybném užívání supina m. infinitivu vz Infinitiv.