Svačina
Svačina (zastr. svatčina), svačinka, y, f. S.: unam messionem ad gentaculum alias do svačiny, eine Abgabe zur Bestreitung der Jause (Püh. brn. 1459. f. 53.); urspr. vvol der Hochzeitssehmauss. Cf. Svak. — S., die Nachhochzeit. Res. — S. — jídlo mezi obědem a večeří, die Jause. Ve Slov.: odomáš, Dch., olevrant, vovrant, uživna, užovna, havránka. Dbš. Máme pána, máme v černém baladráně, svačino nám nesce dat, me mo zhotíkáme (zutíkáme). Sš. P. 559. Svačina bývá jen v létě, proto říkají žáda- jícím s-nu v čas jiný: Divoké husy s ní odletěly pryč. Na Moravě. Brt. Místy se nosí s. (chléb a kořalka) dopoledne mezi 9.— 11. hodinou pracujícímu lidu na pole. U Niklovic na Mor. Ktk. Kteří sedací život vedou, od snídaní a s-y ať se zdržují. Kom. Zval mne na s-u. Ros. — S. = přestání od práce denní k večeru, der Feierabend. Na Slov. — S. = také čas, kdy se svačívá, říká se: o svačinách (je-li neděle n. svátek: o nešpořích). — S., vz Svaková.