1. Svat
1. Svat, a, m., lit. svotas (otec zetě n. ne- věsty). Schl. Strsl. svat?, affinis; lett. sv?ti; das litau. svotas ist entlehnt. Mkl. L. 107., 108.; strsl. svat? = sv(?) -|- přípona -at?. Mkl. B. 182. — S. = svak, příbuzný man- želstvím, der Verschwägerte. Cí. Ješto sú sobě nebyli v rodu, ti sobě budú šíři, svěsti, svakové, nevěsty. Št. Kn. š. 90. — S. = manželův n. manželčin bratr, švagr, dever, der Schwager. Kom., Sych. — Na Slov. — otec zeťův n. nevěstin. A ten starý rychtář a ten je ten můj s. Sš. P. 573. A já sem prosbu učinil na Vaška Hazala, s-ta svého. NB. Tč. 12. — S. = námluvce, družba, der Hochzeitsvater. BO. Ctib. — Starý s., staro- svat = námluvce, der Brautwerber; svatební otec (kdo někomu svatbu strojí), der Hoch- zeitsvater.— Svati, svatové = hosté sva- dební, zvl. ti, kteří pro nevěstu jdou, die Hochzeitsgäste. Plk. — Půjdeme na svaty, na Slov. = na svatbu. Plk.