Svítati
Svítati, svítati; svitnouti, tnul a tl, utí; svítávati, dämmern, tagen. — abs. Svítá (počíná býti světlo, rozednívá se, dní se). V. Svítá poznání. Us. Dch. Zrak svitá. Hdk. Les. kv. 34. Vstávej, již bude svítati, máš pána Boha chváliti; Nepočalo ještě svítat, tambor začal bubnovat; Svitaj, Bože, svitaj, aby skoro deň byl, abych sa podíval, v ke- řem sem domě byl. Sš. P. 55., 80., 337. (Tč.). — komu. Svítá mu (počíná chápati; štěstí se naň počalo smáti). Bern. Svítával mi tam přejasný měsíček, včilé mi zarůstá k mé milé chodniček. Sš. P. 256. — kde. Svítá m v hlavě (třešti; už vi, kde chy- bil, v žaludku (má prázdný). Ros. — od- kud. Z nich svitá (blýská se, jsou zname- nití). Lom. Z toho chlapce svítá (jest zlo- třilý). Us. Dvé ti jisker svitne z oči. Hdk. Pravé světlo jenom jest, jenž nám s nebe svítá; A to světlo s nebe ve tmách jemu svítá. Sš. Bs. 15., 74. — komu na čem. Co mu na tom svítá, když dělá lidi nešťast- nými (= co z toho má) ? Us. u Přer. Kd. — čím. Svítá jen zuby (= je těžce nemocen). Mor. Bkř. Svorností kdybyste svitli. Hdk. C. 35. — nač. Keď počalo na deň svitať. Sl. ps. 87. Holubička lítá, povídá, že svítá, svítá svítaničko na moje srdíčko. Sš. P. 293. — se. Tam, kde se nesvítá (v řiti; eufem.). Us. Šd., Bdl.