Svítiti
Svítiti. Mkl. Etym. 332. b. S., svěť, u novějších sviť, neboť svěť také od svě- titi. D. Lhrg. 240. Svítící těleso, bod, Jrl., koule. NA. Strach, by slunce nesvítilo. Us. Přišel do bálu jenom s. (se ukázat). Us. Dhn. Svěť, měsíčku, svěť. Ps. nár. — komu. Světlo spravedlnosti nám nesvietilo. Št. Kn. š. 24. Mateři vlhly oči, otci svítily. Wtr. exc. — čím (kde): zrakem; V číši víno plá a svítí stem rubínových ok. Vrch. Uhlík velmi svieti horkostí. Št. Slunce svítí proměnlivě všech sedmi barev leskem. Kká. Td. 317. — kde. Slzy, jež se v kvít- kách svítí. Kyt. Oko, jež pod ním (pod kloboukem) svítí. Mcha. Tvář měsíce na vlnách se svítí. Kká. Slunce před domem svítí. Us. — kam (komu jak). Svítil si naň se všech stran. Us. Pdl. Svieť, slniečko, na slovenské hrady. Kyt. Do tváří jim svítí; Měsíc v zem i v nebe s-til. Kká. Td. 248., 220. Jedné ženy krása svítí v mou duši nebes úsměvem. Vrch. — odkud. Jak když z černé země bílé svítí kosti. Nrd. Mír jí svítil z panenského čela. Hdk. Zle mu svítil ze dveří (vyhodil ho). Světz. 1873. 494. — kdy. Svietieci jim ve dne v noci. Hr. rk. 197. — jak. Oči svítí podivně. Ves. Slunce sviti krásně, teple. Hdk. Ten hrad svítí jakožto v zlatě. Arn. 2443. Co se rychle vznítí, nedlouho to svítí. Us. Lpř. — kudy. Oči jeho s-ly tmou (temnou nocí); By cestou před ním k slávě s-li. Vrch. Slunce svítí oknem do pokoje. Us. Pdl.