Svoliti
Svoliti. — abs. Svolující s činícím jed- nostejnou muku trpěti budou. Výb. II. 1430. — čemu. Ať mé prosbě svolí. Leg. Mně. R. 21. — co: berně (povoliti). Výb. II. 1263. — se jak. Neb což se lidé svolé dobrovolně. Výb. I. 966. — se kde. Tam šťastně bojují, kde se všichni svolují. Lpř. — se k čemu. K tomu jsme se s-li, že . . 1450. Sněm. praž. — se oč. Přede všemi věcmi o to jsme se s-li. Br. Oč se sami s-lí, aby to drželi. Arch. VIII. 178. — se nač. Kteříž se naň svolé. Výb. I. 967. — se na čem. Bart. 131., Arch. VII. 279. — se s kým. Aby otec svolil (smluvil) se s mateří. Výb. II. 1419. — se o čem. O tom jsme se s-li. Bart. 84. O tom se s-li, aby jeho na krále vzeli. Výb. II. 838.