Svůj
Svůj (zastr. svoj), svá (svoje), své (svoje), skloňuje se podlé Můj, vz Můj. O sklonbě na mor. Zlínsku vz Mtc. 1878. 18. V již. Čech. svuj. Strč. svoj, svoja, svoje ze svo a zájmena: j, ja, je. Vz Kt. 3. vydání 51. Jinak vykládá věc (z dativu svi). Prk. ve Zprávě vídeň. akdm. 1876. S. jest zájmeno přisvojovací a zároveň zvratné ve všech osobách a řídí se tedy týmiž pravidly (zá- jmen zvratných. Cf. Zájmena přisvojovací). Vz Se. Vztahuje-li se tedy přisvojovací zá- jmeno přímo ku podmětu věty, vynáší se ve všech třech osobách zájmenem svůj (kdykoli se něco podmětu též věty přivlastňuje). Cti otce svého a matku svou. Br. Té hanby svým přátelům neučiním. Svěd. Já jsem (tys, on) vzal svůj klobouk; my jsme (vy jste, oni) vzali svůj klobouk. — Pozn. V la- tině a němčině klade se suus, sein jen tehdáž, vlastní-li se co podmětu, který je ve třetí osobě; pakli je podmět v 2. osobě,! klade se tuus, dein, je-li v první osobě, klade se meus, mein: amo amicum meum, ich liebe meinen Freund, miluji svého přítele; amas tuum amicum, du liebst deinen Freund, miluješ svého přítele; amat suum amicum, er liebt seinen Freund, miluje svého přítele, taktéž ovšem i v počtu množném. Kos. — Pozn 2. Svůj klade se zhusta, táhne-li se ku podmětu zcela obecnému, žádným zvláštním slovem nevyjádřenému. Kos. Brt. ve S. 91. praví: Avšak netoliko vztahem ku podmětu grammatickěmu, nýbrž i vztahem ku podmětu logickému (i nevyjádřenému) užívá sejí, má-li do sebe význam jeho (jich) vlastní. Svá vóle jest i ráj i peklo. Hus I 191. Naposledy všecko své jmění jim bylo pobráno a mnozí z nich až do naha slečeni. Sl. Lépe státi za svým snopem než za cizím mandelem. Prov. Každému své hoře (svá křivda) hořké a příkré. Č. M. 183. Svá vlastní jeskynka lepší než sinajská hora; Lepší jedno oko své nežli cizí dvě; Svá vlasť každému nejmilejší a mně má; Datlovi svůj nos nepřekáží; Čas práci a zábavám svá doba. Brt. S. 91. — Cf. Mkl. S. 104. Ale cf. Svobodno jest nám podlé vůle naší (m.: své) živu býti. V. Vz doleji. — Pozn. 3. Často stává svůj zbytečně m. si. Volili ho za svého předsedu m.: volili si ho za před- sedu. Mk. — Pozn. 4. Chybně tedy: Pan polesný byl pochválen za jeho snahu m.: za svou (za jeho = za snahu někoho jiného než jest pan polesný). Naopak: Vzdáváme díky panu B. za blahodárné působení své m.: jeho (děkujeme za působení pana B. a ne za své). Mk. — Pozn. 5. Kde přivlastnění podlé přirozenosti samo sebou se rozumí, tu se svůj vynechává. Psal jsem již rodičům (svým). Mk. — S. = meus, tuus, suus, mein, dein, sein, táhne-li se ku podmětu věty. Cf. Mkl. S. 101. Chci tě milovati do své smrti. V. O svůj krajíc zavadil. Kom. Ve všem toliko svých věcí hledati. Br. Udělal jsem svou věc; nejsem více svůj; on žádá svých věcí; to má své místo (jest tomu tak); ctíme svůj stav; děláte svou povinnosť (věc); pod svou ochranu vzíti. D. Koupil jsem to za své peníze. Jděte po svých, po svém; Svou poklonu (činím); Nebudu se s nim hádati; nechám ho a pomyslím si svůj díl; Byl ve svém, nemusil býti u cizích lidí. Us. Dch. Jestliže kdo koho chce ctíti, cti na své (na svůj groš). Sedl. Rychn. 37. Podaj, krásná panno, pasečko svojeho; Nelituj tej svojej úrody. Sš. P. 40., 201. Chodíme svě- tom po svojej práci. Ht. Sl. ml. 202. Hleď svého (díla). Brt. Musil jsem svým (svými penězi, aus eigenem) platiti. Půh. I. 337. A když takého položíte před oči svoji, ihned plijete. Hus II. 245. Každý zná, ví své; Každý své si odnese; Vzal za své; Poje- deme po svých (nohách); Zametej před svým prahem. Us. Kšá. Jdi k svým do domu svého. Br. Ne svoji, ale boží sme. Kom. Jdi ku své sestře. Prodám svůj dům. Us. Jakož i my odpouštíme svým vinníkóm (našim vinníkům podlé latiny). Hus. Vše po své hlavě dělati. O své ujmě něco dělati. Us. S nadějí svou se chybiti. Svůj čas dobře vynaložiti. Us. Po svých jíti (svého si hle- děti). Kts. Ve svém způsobu. Dej před svými dveřmi umésti; Své jen hnízdo ohraz; Vy- trhl trn z cizí nohy a vstrčil do své; Svého stínu se bojí; Dílo chválí mistra svého. Prov. Jg. Hleď svého a nech, což jest mého. Č. Pověděl pan Pech: Svého hleď, cizího nech; Pověděla žena Pechova: Ten nic nemá, kdo svého nechová. Vz Lenosť. Lb. Hleď každý svého a nech jinému jiného. Č. Každý sám nechť hledí svého a nechá, což není jeho; Každý své má opatřiti, v cizí se nesluší tříti. Lom. — Pozn. Již v starší době tohoto pravidla neprávem nešetřili. A já sám mně (m.: sobě) nejbližší jsem. Háj. Vedlé vůle boha vašeho učiňte. Br. Modlím se mému milému Kristu. Pass. (Bž.). 20. Nejsem já bit pro mú vinu. Žd. 345. Styďte se zlosti vaší. Kom. Račiž mysliti pilně, aby (abys) v tvém srdci nemylně měl na paměti Boha. Dal. — S. = s vedlejším vyznamenáním dů- raznosti, náležitosti, zvyklosti atd., substan- tivum často se vypouští. Svým časem; na svých nohách choditi; sám svůj pán; svým pánem býti; svá hlava; Slíbíš-li za druhého, dej své; Když u souseda hoří, odstav svého. V. Na vrchu svou postaviti. Kom. Ještě vždycky sedí na svém; Neústupně na svém státi, býti. Br. Na své oči jsem to viděl. Svou rukou (vlastní). Na svém místě zmínku o tom učiním. Har. Jest to ve své míře (ná- ležité). Us. Umřel svou smrtí (přirozenou). Jg. Svůj div na něčem viděti; Od svého živ jest. D. Přestati na svém. Hleděti svého (své tobolky). Své toliko loví. Příliš ná- ramně svou cení. Jen pořád svou vede. Ty jen vedeš svou. Každý ve svou troubí. Vzal za své (obdržel odměnu, Zlob.; pošel). Us. Od svého na nehet neupustí; svému chtíti. Sych. Po svých jíti, táhnouti = pryč se kliditi. Táhni přece po svých. Br. Jdi po svých. D. Žeň pávy po svých, z toho nic nebude. Všeliká věc má svój čas a svú chvíli. BO. Jedie svým časem. BO. Učiní to svou dobou; Neměl svých zdravých smyslů) pohromadě; Každý haní jen to svoje (o ne- spokojených); To nebylo na svém místě; Žádati svého; Nehnul se ze svého (mínění); Šťastný, že je ve svém; On vede pořád jen svou (řeč). Us. Dch. Aby poučil lidi, kteří vezdy jenom svou na vrchu míti chtějí. Sš. J. 120. Vedl si svou a nedal se přehlušiti. Us. Provedli svou (vůli). Us. Ehr. Měli ji jako svou (dceru). Us. Ptř. Přišel přece ku svému. Us. Msk. Starý se svého (míněni) nesešel. Sá. Sobě volný n. mocný = sám svůj. J. tr. Dělati něco na svoji hlavu (auf eigene Faust). U Opavy. Klš. Chtěl mermo- mocí svou na vrch postaviti. Us. Odkud jsi? Ja ze svej dědiny. Mor. Brt. Pracovať na svoju ruku. Slov. Dbš 97. Svého řemesla švec. Šd. Boji se o své; Já ve svém (domě, statku); Nemá na svém dosť, ukládá o cizí. Uš. Kšá. Přestati na svém. Us. Ve svém seděti. Br. Kdo rád bere, též rád dává, ale ne ze svého. Mor. Té. Všecko chce míti svůj čas. Chlap svého času hledá. Dal. 168. A svého tu času ždáše. Dal. k. 98. 16. Chtěl mstíti bratra svého smrti i svého bezpráví; Chceš-li křivdy své náležitě pomstiti, mlč a snášej. Anth. Jir. II. 222. Svou na vrchy postaviti. Dl. Velcí páni svých křivd náhle mstívají. V. Kdo chová svého, nebude žáden cizího (statku atd.). Komu cizí žádno, toho své mrzí. Smil. Medle hroz svého půl; Kdo svého nehledí, ten nedlouho dědí; Kdo rád ze svého udělí, toho pán Bůh nadělí; Nestůj o cizí, nepřijdeš o své; U strýce nic, málo u děda, kdo svého nic nemá, tomu běda (Rým). Prov. Jg. — S. = náležející k někomu, jsoucí s ním v nějakém svazku, der Angehörige, der Seinige, der Meinige, der Deinige, der Unsrige, der Eurige. Cf. Našinec, Vašinec. Svůj k svému rád se hrne. V., Č. Mezi své přišel a svoji ho ne- přijali. Hus., Br., ZN. Mezi svými bydleti; Po tom slově (.hesle) svoji se poznávají. V. Každý ku svému chce. Sych. Svůj svému nejhorší. Plk. Doba doby hledá; svoj svému a psu kosť. Smil. Svoji se psi hryzte, cizí nepřistupujte. Mus. Jsme svoji (dobří přátelé). Kom. My jsme již svoji (manželé). Chtěl ji míti za svou. Jg. Svoji ku svému. Rk. Sla- víkovský pole malý, nebudeme, synečku, svoji. Sš. P. 635. Kdyby byli svoji, na sosně by jim rostly hrušky (dobře by se jim da- řilo). U Jič. Ona a on měli býť svoji. Us. Klš. Proti své krvi bojuje, kdo národ ne- miluje. Kmp. Svůj najde svého. Kmp. Svůj svého želí. Vz Přítel. Lb. Vz Láska. Svůj svého vždy zastane ; Svůj svého nalezl (našel). Č. — Svým býti = pánem, selbstständig sein. Není jaksi svůj (o churavém). Mor. Šd. Dnes byl ten člověk ne svůj (ne v dobré míře). U Rychn. Msk. To je svůj člověk. Us. Šd. Kdo ničeho nežádá a nikoho se nebojí, ten jest svůj. Kmp. Země tato není sama svá, ani tak svobodná, aby nemusila zření ku pánu svému míti. Žer. III. 14. A lid ten není svůj. Hdk. C. 16. Vz Nesvůj. Já nejsem svůj. Nejste sami svoji. Br. Ne svoji, ale boží jsme. Kom. — 2. Svémyslný, eigensin- nig, der Sonderling. Kdo se s jinými ne- srovnává, ale sám svůj jest. Br. Neníť to- vařišný, jest jakýs sám svój. Št. 3. Sobec, der Egoist. Kb. — 4. S. = zámožný, bohatý, begütert, reich, vermögend. Což tomu je hej, ten už je dávno svůj. U Náchoda. Hrš. — S. klade se na Mor. na označenou počtu přibližného. To može byť ze svých třicet roků. Vz Nějaký. Brt. — S. Kozy pase o své, ovce o své (zvlášť). Us. Brt.