Sykavka
Sykavka, y, f. = ryba, vz Sykavice. — S. — druh hadův, die Spitzschlange. D. — S. = druh velryb, der Spritzwall. — S., vz Syčna. — S. = písmeno, jehož zvuk jest sy- kavý: c, č, s, š, z, ž (der Zischlaut). Sykavky všecky mimo s jsou v jazyku slovanském jakož vůbec ve všech jazycích indoeurop- ských již poddružené tvary a samé přetvory souřadných hrdelnic. Vz jednotlivé hrdelnice a Mus. 1847. I. 37.—71. Šf. a S. S-ky c, z, s neměkčí se v češtině na prvním stupni v: é, ž, š, nýbrž teprve na druhém stupni v: č, ž, š: ot?c? — otec — otčina, voziti — vožen, nositi — nošen, noc — noční. Gb. Vz S. N. VIII. 654. Rozdíl mezi řidšími (é, é, é) a hust- šími (č, ž, š) sykavkami (schlichter und ge- quetschter Zischlaut) v češtině velmi časně počal zanikati. Již hlaholské zlomky pražské obsahují několikrát š m. ś u zájmena veś (v?ši m. vsi čili vši). Latinkou psané pa- mátky naše o ten a jiné podobné rozdíly příliš málo dbají. Pročež o obměkčování sykavek ve staré češtině poněkud jen toto lze říci: 1. s a z změnily se v ś a ź vůbec tam, kde d a t v ď a ť (vz Obměkčování souhlásek); v š a ž na opak tam, kde d a t v z a c se změnila; b) š m. š častěji se v ní objevilo a více rozmohlo, nežli i m. i, čehož makavým důkazem jest posud ta okol- nosť, že ch i tam rozlišujeme v š, kde h v z k v c; 3. sykavka c ani ve staré češtině ne- byla obměkčována dle obdoby dvou přede- šlých, přecházejíc v c i tam, kde s a z tvr- dými zůstávaly aneb v ś a ź se měnily, ku př. otče, ujče. Kt.