Šafrán
Šafrán, na Moravě též se/rán (Hý.), u, m., z arab., crocus sativus, der Safran. Vz Mz. 376. Š. jarní, vernus, podzimní nebo sevní, sativus, krámský; planý (na Slov. divý, žlutidlo; světlice na Mor.), carthamus tinctorius, Jg., francouzský, indijský, ne- přebíraný, přebíraný, španělský, lékařský, Jg., rakouský. Nz. lk. Vz Čl. 134., Kk. 129., 130., FB. 46., Čl. Kv. 204., Slb. 207., Rstp. 1489., 1540., 1541., KP. III. 265., Kh. Ně- kolik nitek š-nu do polívky dáti. Us. Dch. Vedl jest žalobu na druhého, kterakby od něho 11 lotu š-nu kúpil a žeby jemu ten š. platě kopu předal. NB. Tč. 15. Kupoval v cizině mák a zahazoval doma šafrán. Šml. Všecko váží š-nem (nepředá se). U Rychn. Msk. Š. jest květ a má barvu zlatú a zna- mená lásku; Š-án zimnici krotí: tak pravá láska žádosti tělestné i světské uhašuje a pravé milovánie zapaluje. Hus III. 54. (Tč;). Je toho jako za krejcar šafránu (málo). Č. Čnělky či pestíky šafránu poskytují žluté barvy, léku i koření. Schd. II. 271. — Š. = prášek kovní, der Safran. Š. železný, an- timonový. Kh.