Šavle
Šavle, e (na Slov. a na Mor. šabla, y, f.), šavlice, e, šavelka, šavlička, y, f., z něm. Säbel, m. Bž. 52. Š. = druh nahé, bodosečné n. jen sečné zbraně skládající se z čepele, jílce (das Gefäss) s držadlem (rukovětí, der Griff) a odrážkou (die Parirstange), u některých také s košem místo odrážky, záštitcem zva- ným. Šavle jezdecká, pěšákova, zákopnická (sekáček, der Pionirsäbel). K šermu máme šavle bodosečně, sekouny, sekáče. S. N. XI. 211. Šavle turecká (křivá). V. Š -le vlečná, der Schleppsäbel, Dch., křivá. Čsk. Šavle schráněná, tasená; míhání šavlí. Vz Povel. Rf. Kořen šavle (Dorn); šavli schrániti (ver- sorgen), tasiti. Tš. Šavlemi se bíti. Us. Vešel skrze to s hrabětem u veliké nedorozumění tak, že se v tom svém unáhlení i za šavli na Bukvoje potrhl. Skl. 1030. Pupek š-le, der Säbejknopf. Šavle se chop! Ergreift den Säbel! Csk. Šavlí někomu něco useknouti, někoho sesekati. Us. Jide šavla za šavlama, krev sa leje kolajama. Sš. P. 124. A Blahut schvátil sě za š-li a Petr také sě chytil za svú š-li, ale žádný jeden na druhého ne- udeřil. NB. Tč. 107. Vz Šabla.