Šč
Šč přešlo v 15. století v šť; v Dcerce Husově: vyčuščuje. Šb. Dle Gb. Hl. 104 : Když ze dvou skupených sykavek druhá je sykavka smíšená zubná (c = tš) měnivá se ve svou měkkou zubnici na př. šč = štš mění se v šť. Ježto ve měkké skupenině štš i ť měkké jest, může se proměna šč v šť také odsutím druhého š vyložiti. Vz tam více. Prk. v Arch. í. sl. Phil. II. 705. vy- kládá štěstí, ščestí aus sčestí: es wird aus sč = stš (sťš) ein štš (šíš) = šč und daraus endlich št (šť). So erkläre sich leicht štít u. ščít aus sku-tb>: sčit d. i. stšít, štšít = ščít, daraus štít. Vz tam. Z Gb. Hl. 104. ještě dodáváme: Ve starých památkách če- ských čte se větším dílem šč za novočeské spisovné šť: ješče, ščestie, lučišče m. ještě, štěstí, lučiště atd. Tak to jde až do 15. sto- letí ; ale již od 14. století také šť psáti se počíná; na sklonku 14. století a počátkem 15. století takořka stejně často se naskýtá jako šč, pak nabývá vrchu a od 16. stol. je pravidlem. Ale šč udrželo se na mnohých místech, na Mor. a na Slov. a v jihozáp. Čech. posud: ščípat, ohnišče, ješče, prostě- jovščí sósedi, dešč, došč, došť m. štípati, ohniště, ještě, prostějovští sousedé, déšť. Vz násl. Šb., Gb. Hl. 104. — Slova, která se písmeny šč — počínala, vz pod: št — ku př. ščastný — šťastný. Vz šť, Mkl. č-souhlásky v aL. (ku konci).