Šeptati
Šeptati, šeptám a šepci (vz Mazati); šept- nouti, tnul a tl, ut, utí; šeptávati = uta- jeným hlasem mluviti, flüstern, lispeln, wis- peln, raunen, leise reden. — abs. Větřík šepce. Víd. list. — co. Cožť kdo šepcí, toť spolu mluvie kromě lidí. Št. N. 20. Rtové š-ci steré prosby. Hdk. L. k. 12. — komu. Včilé mi šeptáš, dež už mám paláš? mělas mně šeptat, dež sem byl u vás. Sš. P. 573. — co komu kam: do ucha, V., za ucho. St. skl. S. komu co v uši. Lom., Solf. Co ste v ucho šeptali na ložiech. kázáno bude na střechách. (Luk. 12. 3.). Hus II. 217. — ke komu. Služebníci jeho k sobě šepcí. Br. — Troj. — mezi kým. Pořád mezi sebou šep- tají. V. — o čem. Jg. Teprv se o tom š-ce (ještě není vůbec známo). Ros. Aby prstem na ně neukazovali šepcíc o nich. Št. N. 249., 111. — kde(s kým). V kostele š-cí. Hus I. 130. Vz S. kam. Nižádný konšel nemá s druhým v radě š. Brikc. Při stole jen š-li. Dch. — oč. O to tajně š-li. Dač. I. 54.