Šindel
Šindel, e (u), šindeli, n., šindelek, lku, m., něm. die Schindel, z lat. scandula, scin- dula, vlas. scandola. Mz. 76., 322. Š-e mí- vají délku 15—20, šířku 3—8 palců. Po jedné straně jsou přiostřený, po druhé pak mají žlábek či drážku (Falz), do níž hrana druhého šindele zapadá. Vz více ve KP. III. 330. Cf. Dražení. Konce šindele slovou špičky či jehly. Hk. Skrze š-ly. ZN. S. = krycí dešťka. Řada šindelů na střeše: šár; š. kosatý (kosák); hráň (hranice, hranicka) š-lů = 200 kusů; dříví na š.; š. zasekati, dělati (na dědku, na kozlíku, Hý.), koso- vati; střechu š-lem pobíjeti. Šp. Š. strou- hati (drážky dělati), ve hranici skládati. Us. Hý. Všecky š-ly srazil. V. Střecha š-lem krytá, pobitá. D. Střecha ze š-le (šindelná). Na krokvích a latích šindel leží. Kom. Jest hubený jako š. (jako věchet, jako měchačka). Dch. Je tlustý jako krmený š. Us. Mřk. Domu svého klenutého, šindelečky pobi- tého. Sš. P. 537. Vytrhnouc- š. nebo došek ze střechy, mají přisouzenému v ruce dáti a pověděti: Toť jest znamení tobě, že tato dědina již jest tvá. Zř. z 1. 1604. Š. voziti, přenášeti = choditi z hospody do hospody, kde muzika hraje. V Lánsku. Lg. — ,Š., osob. jm. Tk. III. 483., IV. 153. Vz S. N.