1. Škop, u, škopek
1. Škop, u, škopek, pku, škopík, u, škopíček, čku, m., z řec. latin. 6/.áq>iov, scaphium, der Schaff. Dal. k. 10. Vz Mz. 325. Skop, sypěn, kbelík, dčbernice, pu- ténka, umyvadlo (Jg.); na mytí nádobí: střez, dřez, na paření píce: pařák. Šp. Škopek, u Opavy: hrot, hrotek. Klš. Škop na vodu, na nohy, Fussschaff, mycí. To aby měl člověk hlavu jako škopek (velikou, aby vše do ní pojal). Us. Dch. Kuchařka sa bojí, škopíček ju honí, putenky ju pomúvají, že nenosí vody. Sš. P. 704. Š. na pomeje. V. Koně z hlubokého š-ku (puténky) napájeti. Ja. Škopíček k umývání rukou. Kom. J. 556. Š. sedací, das Sitzschaff. Dch. Nad ško- píčkem (umyvadlem) z nalevadla se umyti. Kom. Dáš-li kozi do škopka, ona ti dá do hrotka. Mor. a slez. Tč. Kde š. (sud) tu pivo, kde zvonie tu kostel, kde oběd tu milá, kde večeře tu jiná. Prov. Smil. — Škopíček = převzdívka hochu ševcovskému. (V Jindřich. Hradci a jinde). Tř.