Šlehati
Šlehati (zastar. šlahati; posud na Mor. Brt.), šlohati (cf. šlažiti); šlehávati; šleh- nouti, hnul a hl, ut, utí = bíti, mrukati, bi- čovati, geisseln, ficken, peitschen, hauen, staupen, mit der Ruthe streichen. Jg. Z něm. schlagen, střněm. slaben, schlahen, schlaehen, strněm. slahan. Mz. 327. — Šlohati ku př. v jižních a východ. Čechách. Kts. — abs. Oheň šlehá. Us. Plamen šlehá. Us. Dch. — co, koho. Šlehati sníh, pěnu. Us. Dch. — co, koho čím: metlou, Ros., biči, žilami. Lom. Š. někoho bičem. Er. P. 76. — jak. A hrom šlehá dolů ukrutnými třesky. Sš. Bs. 73. — co s čím: cukr s bílkem š-ati. Us. — kam. Oheň šlehal do výše. Rk. Šlehal sedlák do valachů. Er. P. 13. Na to by mohl jazykem šláhnouti (o studeném). U Rychn. Dbv. Š-ne do nich na raz žhavým bičem (bleskem). Hdk. C. 39. Déšť se sně- hem šlehá mi do tváře. Us. Hý. — odkud. Oheň z peci šlehá. — kudy. Oheň přes sousední střechu šlehá. — čím po kom. Šlehá po něm očima. Mor. Šd.