Šlehati
Šlehati. — co komu: boky. Vrch. — kdy. Oko v zlosti šlehá blesky. — čím: verši rozbroj. Světz. Trikolora (na bidle) sebou šlehá. Osv. — kam. Vlas její jí šlehal v boky; Paprsek šlehl do tmy. Vrch. — odkud. Blesk z mračen šlehal, z oka. Vrch., Osv. — kudy. Myšlénka šlehla duší, Arb , nitrem mým. Zl. Praha. Plamen šlehá otvorem k místěji. NA. — kde. Plamen slunka šlehl nad západem. Kká. — oč. Déšť šlehá o skály. Č. Kn. š. 393. — jak. Požár plamenem živým vzhůru šlehá. Dk. V okno šlehal déšť v ručejích. Vrch.