Šraněk, šraňk
Šraněk, šraňk, u, m., šraňky, pl., m., z něm. der Schrank dlouhé dřevo k za- pažení něčeho. Sraněk ku zavření cesty (zapadací závora; u mýta: zápora mýtní, J. tr., vz Drouh), der Schlagbaum. Š-ky = mříže, čára nebo ohrada v turnajích, die Schranken. V. Do šraňků zavřen. Kom. Běhouni ze šraňku (obruby) k cíli chvátají. Kom. V šraňcích se bíti, do šraňků vstou- piti, Us.; v šraňcich se potýkati. V š-cích někoho držeti. Kom. V šrancích stál nálezu na sebe očekávaje. Žer. Z mezí a š-ků vy- stoupiti. Kram. Čf. Žer. Záp. I. 56., 110. — Šraňk = váha (1615). Er. — Pila nemá šraňku (zuby nejsou vyhnuty). Mor. Mřk.