Štěně
Štěně (zastar. stíně), ěte, n., pl. -ata; štěňátko, a, n., šťenec, nce, m. V. Strsl. štěně, catulus, příp. -et. Mkl. B. 190., 307. (Hý). — Š. = mládě psí, liščí, vlčí, opičí, medvědí, lví atd.; zvl. mladý psík, das Junge der Hunde, Füchse, Wölfe, Affen, Bären, Löwen. Tísta se štěňaty štěká na přícho- zího. Kom. Ščeně lvové. Ž. wit. 16. 12., 103. 21. Štěnec lvový. Vyhnali ho před vrata, přišla k němu štěnata; Ščeňata po- zavíral a je kyjmi bíti dal. Sš. P. 20., 21. Ovšem, však také štěňátka jedie drobty, kteříž padají se stolu pánóv jich (Mat. 15.); Ale jako štěněti otruskóv (drobtů) podaj. Hus. II. 95., 99. (Tč). Štěně štěká, jak od psů slyší. Pk. Sám se vnadí štěnec ručí. Alex. 1099. Š. podpažní. V. Š. vyzrazuje, co z něho za psa bude. Vz Mladík. Prov. Také někdy štěncům zuby dorostají (mla- dými a mdlými nemáme pohrdati, i oni svého Času mohou dojíti). Jg. Jižť jsú štěn- cóm zubi dorostli. Tkadl. II. 1.