Štěp, u, štípe
Štěp, u, štípek (zastr. štěpek), pku, m., štěpí, n., strsl. št?p?, vedle ščip, was man mit den Fingern zusammenfassen kann; hier- her gehört auch ščap, damnum, škoda, ei- gentlich das Abgezwickte. Mkl. B. 16. Cf. Sčip. (Hý.) Š. = roub či ratolesť ze stromu na strom sazená, der Pfropf, das Pfropfreis. Ros. Š. je rostlina, která roub vyhnala n. na níž se roub ujal. Rostl. I. 64. a. Š., zvl. strom ovocný zušlechtěný, der gepfropfte Obstbaum. D. Štipků pilen jest. V. Š., který hrušky nese; Š. meruňkový. V. Š. bez květu. Prov. Jaký š., takové ovoce. Prov. — Š., zvl. ja- bloň štěpná, gepfropfter Aepfelbaum. Po za- hradě chodila, ščep jablunku sadila; sadila ju z hlyboka: Růsť jablunko z široka. Sš. P. 435. Jablko nerádo padá od štěpu, nemů- že-li jináč, ale špičkou se k němu obrátí. V. — Š. = strom vůbec, der Baum. Ar- bores fructiferae, quae ščepy dicuntur. Ord. j. t. §. 62. Gl. 339. Když ovoce na štěpiech dospievá, tehdy blízko jest léto. Hus. II. 12. Š. velmi rád se přijímá, když věter, déšť a slunce má; tak každému se, kdo má štěstí, může vždycky dobře vésti. Slez. Tč. Štěpař š-y neúrodné vykořeňuje. Kom. List od š-u neb stromu. V. Vsadil š. Jel. — Š. mizdřicí, na kterém koze mizdří, der Streich-, Schabelbaum. D.