Talov, tálov
Talov, tálov, u, m. = hnůj z rány tekoucí, der (dünne) Eiter, die Materie. MV., Jg., V. Černý t. (smrdutý hnis). Jg. Nehoj svrchu rány své, leč t. vyčistíš. Pis. br. Neb ten prach odjímá talov od rány a nežita a plodí maso beze všeho úrazu a leptáme a vysu- šuje talov. Sal. 232. 16. Ažby se z rány t. vytáhl. Db. T. v rohovce, onyx. Nz. lk. Krev, která z těla mrtvého vyjde, již ne- šlové krev, ale talov. Bart. Jako talov smr- dutý naposledy zatrucen bude. Br. (Job. 20. 7. ). Lékař nejprve ten mrzutý t. odjal. BR. II. 39 a. — S. N. a Kom. rozeznávají talov od hnisu. Když se vřed propukne, hnis (hnůj) a talov (soukrvice) z něho teče (tabum et sanies profluit). Kom. J 315. T. jest hnis smrdící a částky, po nichž teče, rozežirající. Presl. Chym. II. 293. — T., der Schleim. Talov, který jest v žaludku a v drobiech. Jád. — Vz S. N. — T. = labes, macula vestimantorum. Lex. vet.