Terč
Terč, e, m., terče, e, terč, i, f., terček, čku, m., střlat. tarcia, targia, nřec. rágya, střněm. targa, strněm. targe, nněm. die Tart- sche. Gl. 341. Slovo toto jest původu orient.: arabsky tars, tors, clipeus. Hammer-Purgst., Mz. 83. — T. = štít, der Schild. Mužie bo- jovní terče nesúce a lučiště táhnúce. BO. Jdi na Rýn, tu nalezneš na biskupich prsně, plechy, meče, kopie, terče i oděnie. Hus I. 175. Přikryt jsi terči. Kom. S terčí. V. Naše terče dobře nás před šipkami hájily. Pref. - T. = cíl ku střílení, die Schiessscheibe. T. obyč. dřevěná n. papírová, černými kruhy opatřená deska, do níž se střílí. Vz S. N. XI. 229. Postavil se, aby stál mu terčem. Us. Býti někomu terčem (vtipů), Stichblatt sein. Dch., V. Koulemi do terče stříleti. D. K terči stříleti, do terče trefiti, terče chy- biti (se). Ros. Mají ho za terč. Sych. Sobě nás za t. vystavivše. Kom. Vzíti, vybrati, vyvoliti sobě koho za terč. Vybral ho za terč úštipačnému vtipu svému. Vzal si za terč krajany. Brat. pr. Sam. Mart. (Č). Střelec do terče. D. Zeď za terčem; rána do terče. Šp. Má břich jako terč (veliký). U Rychn. Msk. — T. Květů spolulůžných prostředek z cévkovitých kvítků složený slove t. (discus), die Scheibe. Rostl. I. 69. b. T. v bot. 1. vůbec díl terčovitě rozšířený; t. podplodní, discus hypogynus, proměna pestíkonoše, podsada dužnatá nebo žláznatá pestíku piplovitých, maďalu; 2. prostřední plocha rozšířeného dílu pokrajem omezeného n. p. stélky lišej- níkův, anebo prostředek úboru ze květů trubkovitých složený, květy jazykovitými obklíčený. Rst. 505. Dle Č. Kv. XXVIII.: terč 1. ve květu naduřená a žláznatá čásť lůžka, zvlášť okolo semeníka; 2. v úboru komposit střední sploštělá jeho čásť, z květů trubkovitých se skládající, naproti paprsku květů jazykovitých. T. u okoličnatých také sedlo. Slb. Besídka obrostlá tercemi. Sá. Hustý jako terč. Us. Rgl.