Ač
Ač, spojka. Klade se 1) ve větách pod- miňovacích, z pravidla s indikativem; něm. wenn, falls, wofern, wenn auch, wenn etwa; lat. si, siquidem. Zastyďte se mužie takých řečí, ač sě hrdinami zváti chcete. Rkk. 53. Ten kámen pomáhá i také z vězenie (vězení), ač dotknouti móž závor a zámkóv. (Sbírka medic. spisů 15. stol.). Nachovajíc, ač mi se zdáti bude, půjčím, komuž mi libo bude. Ctib. Ač Ježíše Hledáte, jáf jsem. Ne- dajmy kniežeciemu plemeni vzníti, ač sami chcem mocni býti. Dal. Ktož jest v Boleslavi býval, ač chtěl, ten stolec vídal. Dal. — Nyní se v té příčině zaostruje přičinením li: Bůh ti odpustí, ač nebudeš-li více hřešiti. — 2) Ve větách připouštěcích, klade se oby- čejně, když se něco skutečného připouští; nechť, třeba; něm. obgleich, obschon; lat. quamquam, etsi. V hlavní větě jsou spojky : ale, avšak, alevšak, však proto atd. Rozkoš ač každému věku škodí, však nejvíce mla- dému. Mudr. — Ve smyslu tomto sesílaje se spojka tato přičiněním: koli, koliv, kolivěk. Ačkoliv tam stál, však nic neslyšel. — Jg., Kom., Háj., V., Lom. Vz Konditional, VIII., 1. — 3) Na začátku hlavní věty rovná se smyslem slovu: ,však'; něm. indessen, jedoch, doch; lat. quamquam. Ač jací jsou někdy byli, mně po tom nic není. Ač co mně do toho? Jg. Ač jest kde, by sě tak zna- menitě osvětil kto, v manželství jsa, že by cierkev světila den jeho? Št. —Br. — Zk. 4) S jinými částicemi: ač — li, ač — ale, ač — však, ač — jestli, ač však ovšem, ačbych, ačkoli, ačkoliv, ačkolivěk, ačť, ačtě, ačťkoli. Jg. — 5) Ač u přechodníku, vz Přechodník. — Pozn. 0 ač s konjunktivem vz Konditional, VI., 3.