Tkáti
Tkáti, strsl. tbkati, tbką, texere, stind. takš, takšati, behauen, machen. Curtius 219. vergleicht pr. tuckoris, Weber. Mkl. L. 79. T., tkám (zastr. tku, tceš atd. ), tkej, tkaje (íc; tka, tkouc), tkal, tkán, tkání; tkávati, tkávávati. T-ti = cpáti, strkati, stopfen, pfropfen, hinein stecken; utek skrze osnovu províjeti a v hromadu srážeti (plátno atd. tkáti), weben, wirken; se = toulati se, keinen festen Wohnsitz haben; herumgehen, schwärmen. Jg. — co: plátno. Jel. T. mi- strná díla. BO. Křivda tká strasť dvojná- sobnou. Sš. Bs. 201. — co komu: roucho. Hugo. — (co) kam. Něco na někoho t. = uvalovati, sváděti. V. Jakž to na ženy ne- motorně tká. V. Česť a n. 320. Něco v pytel, v bečku tkáti = cpáti, strkati. L., Ros. — jak. V jedno brdo tkáni jsou. Sych. Na jedno brdo všecku (každou) přízi t., alles nach einem Leisten machen. Prov. T-ti se od města k městu. Žer. — co čím. Ne- 217 umíš-li rukavicí zatkati, ale budeš tkáti (cpáti) pláštěm. Mus. — co s čím. Umí dobře lháti, lež jednu s druhou tkáti. Č. — se kudy: po zemi (toulati se). Cf. Tkáče. Dal. Kde sě tak dlúho tkáš, že o svém mistře nic netbáš? Mst. v. 81. T-ti se po horách. BO. — kde jak. I dal se jim v zemi po vóli t. (toulati). Dal. 77. — co z čeho. Z osnovy a útku těc sobě plátno. Hugo. Z blysků slunka zoři tkáš. Sš. Bs. 2.