Trůn
Trůn (zastr. tron), u, trůne?, nce, trů- nek, nku, trůneček, čku, m., z latin. - řeckého (thronus, frcóvoc) = stolice panov- níkova, stolec, prestol, stól, der Thron. Vz Mz. 353. Král sedí na trůnu; okolo trůnu státi. Kom. J. 675., 982. Vstoupiti, nastou- piti na trůn. Vznésti něco na t. Us. Vstou- piti, dosednouti na t.; odříci se t-nu; po- sloupnosť v t-nu, nápad ke t-u; nástupce, dědic t-u. J. tr. Posloupnosť na t. po právu prvorozenství. Nz. Na t. se vyšinouti, lépe: se povznésti. Bs. Sníží-li Bůh koho čili na t. vsadí, hledí přec vezdy, jak si člověk radí. Exc. Na trůně zasednouti; Došel t-nu nad Israelem skrze přízeň Římanů; T. krá- lovský byl za něho podvrácen; Co tyran a ukrutník ne bez příčiny o t. se obával. Sš. Ž. 95., L. 7, Mt. 25., 36. Nějaký pře- vrat vnitřní způsobil změnu na trůně. Us. Boh nekdy i valachov na trun vyvyšuje a velkých králov k potupe snižuje. Na Slov. Tč. Nějaký převrat vnitřní, jehož příčiny zůstaly nás tajny, způsobil změnu na trůně. Ddk. II. 76.