2. Tu
2. Tu adv. místa = zde, na tomto místě, da, daselbst, hier, hic. Prodlužuje se pod Krkonoš, a j. tuhle, tuhlečky. Kb. Tu býti. V. Kýho čerta tu máte? Sych. Tu rodilý (domácí). Kom. I zavolal na Mikše: Tu-lis Mikši? NB. Tč. 105. Pojďme z tu odtuď ven. Er. Sl. čít. 37. Než já se z tu odtuď vypravím. Na již. Moravě. Šd. Zanechal tu pérka. Tvá se tu nemele. On tu stojí jako hovado u jeslí. D. Tu máš čerte kropáč. Prov. D. Je již více tam než tu (myslí). Us. — T. = tam, dort. Šd. A poslal do města pány, aby tu byli v zajetí. Km. Že mi mé tvrze dobýval i dobyl v Budčovi- cích a tu zboží pobral. Půh. I. 152. Kdež lidé mají najviece libosti, tu najviece mají tesknosti; Kdež nenie nepřietele, tu nenie boje. Hus I. 292., 310. Zeměné na Křivo- klát sě tajně snidú a tu v tajnú radu vnidú. Dal. 72. 20. -- T. = sem, hieher. Tu při- náleží nesnáz o posty. Háj. Poslali mě tu tatínek, abyste k nám přišli. Slez. Šd. Za- platím Vám, až tu přijdu. Na mor. Zlínsku. Brt. — Tu i tam = na obou místech, hier und dort. Tu i tam přistoupě poslouchám. Kom. Okradli jej tu i tam (kde mohli). Us. — Tu — kde; kde — tu; tu — když, da — wo, wo — da, da — als. Byl tu, kde všem čertům ocasy svazovali. Prov. D. Kde bázeň, tu kázeň. D. Kde nic, tu nic. Nebyl tu, když pána Boha zrazovali. Prov. D. — Tu, adv. času = teď, nyní, auf der Stelle, allsogleich. Tu zmocňuje se často slovy: teprv, konečně, věru, zvláště. Vz Věta času. Tu teprv viděl, že chybil. Us. Tu teprva dolů shlédl. Tu obec všecka na tom se snesla. V. — Tu — tu — tu, da — da — da (pro důraz). Tu ščít leže, tu helmice drahá, tu kóň vleče v střemnech vojevodu, tu sien ješutno v Ta- tary teče. Rkk. 49. — 2. = brzo — brzo, bald — bald. Tu na uhlí, tu zas na led jej kladli. Kom.