Tůně
Tůně (zastr. tonie), tůň, ě, f., od to-nu. Jg. T. = hlubina, výmol, der Kolk, ausge- spülte Tiefe, die Vertiefung, Telle, der Tümpfel, Kumpf, die Lacke. D., Br. Tůně velikých ryb mořských (hlubina mořská, kde se veliké ryby chytají). V. T. vodní, lacus aquarum. BO. Tam ty stiskna v tůni´s vhloubil; V tůň stisknuov ony's potopil: Beránek v tůň čirou stoupá; Lidi k života věčného světlu z tůně nevědomosti, bludův a hříchů dobývali. Sš. Hc. 33., 51., Mt. 62. Kde země, kde moře jest, rozeznati nelze, všecko jenom byla tůň; břehů neměla tůně ta nikde. Cimrhn. Myth. 43. V tiché tůni čerti rejdí. Pk. — T., v horn. = stečiště vody na dně jámy, vlk, topidlo, požerák, žump, žumpa, jáma v hlubině dolův, der Zump (Sumpf). Vody do tuní sváděti, sháněti. Vys. Hř. — T., zastr. = sádka na ryby, der Fisch- halter. D. — T., zastr. = řečiště, das Fluss- beet. Aqu.