1. Tušiti
1. Tušiti, il, en, ení; tušívati; touchati. T. = hádati, zdání míti, ahnen, dunkel vor- empfinden; domýšleti se, domnívati se, ver- muthen, vermeinen, meinen, denken; naději dávati, Hoffnung machen. Jg. — abs. Tu- ším = myslím, trvám, zdá se mi, snad, ich glaube, glaub' ich, mein ich, vermuthlich, hoffentlich, vielleicht. Jg. Tuším, fortasse, dialekticky jako adv. Mkl. S. 156. Tuším, tě hlava bolí. Us. Včera vás, tuším, viděl. D. Pacholík, tuším, do pátého roku. Ehr. Tuším jsem to ztratil. Věkem byl mezi nimi tuším nejmladší. Pal. Děj. IV. 1. 103. Ne- úplný opis sněmovního snesení, ale korri- govaný tuším rukou páně Rosenberkovou. Ib. 109. Tuším sem, má milá, tuším sem uhádl, že mně můj rozmarýn u tebe uvadl; A že já už tuším maširovat musím přes Frydecké město; Růžu, růžu, tulipán, já ťa tuším zanechám. Sš. P. 362., 587., 663. (Tč. ). Než netušíme, byť on to zjevně svědčil. NB. Tč. 85. — co. Tu svobodu hned ně- kteří zle t. počali (zlé zdaní o ní měli). Plk. — co o kom. Něco o někom t., einem etwas zumuthen. D. Slepí byli pohané o pro- zřetelnosti boží netušíce; O jejížto (zary- tosti) opravě Pavel nedobře tuší; O té jeho duši zlé má mysl tuší. Sš. L. 179., II. 32., Bs. 82. (Hý. ). — sobě, někomu (jak) = naději dávati. Málo kdo z lidí dobře jest mu tušil. Břez. 197. Jakžkoli poslové čeští dobře sobě tušili podlé některých příleži- tostí, že dobře zjednají, avšak zmýleni jsou. Břez. 203. Když sobě tak zle tušieše. Hr. rk. 425., 431. Xerxes dobře sobě tuší. V. Jeho srdce mu dobře netouchalo. V. Jižť mu netuší (umřel). Prov. Naší věci již ne- tuším (pochybuji o ni). Zkr. Vašemu koneč- nému obratu dobře tuším; věci naší netuším. Kos. Ol. I. 116., 246. Příliš si tušívá hoch mladý (jest; odvážliv). Us. Lidé tuší sobě, že soud boží nebude přísen. Sš. II. 67. Upadl v nemoc tak těžkou, že mu již netušili; Méně dobře tušili sobě strana Rokycanova. Pal. Dj. IV. 2. 150., III. 3. 269. Dobře ně- čemu t. BN. — komu kde. A zvlášče mezi Benátčany jemu dobře tušil (přál). Arch. III. 9. — si čeho. Žita moje ovšem nezrají, leč si duše jiných slastí tuší. Sš. Bs. 177. — odkud. Z tváře a postavem a posunu z daleka mohli t., že... Sš. J. 73. (Hý. ). My aspoň z toho, co vidíme, pokoji a svornosti dobře t. nemůžeme. Pal. Dj. V. 2. 346. — co komu kdy. Jejž (druhý pří- chod Páně) sobě v brzké době tušili. Sš. J. 309. (Hý. ). — čeho proč kdy. An na příští zlých věcí pro sebe t. museli. Sš. J. 228. (Hý. ). — v čem. V dialektice nehrubě sobě tuším (necítím se dosti zběhlým). Kos. Ol. I. 12. V nemoci této mu již netuší (nečiní naděje). St. skl. — s adv.: zle, dobře t. Kom. — s inft. Netuším víc v světě býti (nemám naděje). Puch. Někteří vykladači sobě tušili dojíti pravého smyslu tímto bě- hem. Sš. J. 117. — že. Tušili jsme, že umře. Us. Pakli sobě budou t., že nás z pole vytlačí. Abr. z G. II. 164. — aby. Netušili mi, abych za živa domů přišel (pro nemoc). Har.