Týl
Týl, a (e), m., týlo, a, týlec, lce, n. = zadní díl hlavy. V. Strsl. tylb, cervix. Fk. II. 572. táhne slovo to ku koř. tu, schwel- len. Mkl. L. 162., B. 120. Der Nacken, das Genick, occiput. Na Mor. týlo. Šd. Mozek v týli. V. Ať mi hlava nesedí v týle (= ať sem mrtev)! Šbk. Hd. II. Nesmiem řéci: Aby jim jazyk týlem vyvlekli. Hus I. 265. Ty nejsi hoden konšelem býti, ale hodens, aby jazyk týlem vyvlekli. NB. Tč. 241. Mo- hutných stromů týl. Hdk. L. kv. 17. Má šátek do týla zavázaný. Vlasy k týlu si začesávati. Dbš. 10. Oči sluší v týle míti. Ctib. Hd. Jazyka vyřezáni aneb týlem vy- tažení. V. — Týl = záda, der Hintertheil, Rücken. T. šatu, knihy, domu. Us. Jg. Tylu podati = utéci. Č. V týl, v bok někomu jíti. Dal. 118. Týlem u předek se obrátiti (utéci). Alx. 1124. V týle stanovém (v zadu). BO. — T., a, m.. osob. jm.