Úcta
Úcta, y, f. = uctění, čest, pocta, vnitřní uznání něčí počestnosti. S. N. Vz Pocta. Die Ehre, Be-, Verehrung. Má úcta! S veš- kerou, se vší úctou; s úctou oddaný; svou úctu (vzdávám); zacházeti s někým s úctou; stáří v úctě míti; někomu úctu na jevo dáti; poslední důkaz úcty; úctu někomu vzdávati. Dch. Býti pro někoho v úctě (k někomu uctivým). U Poličky. Sn. Hleda- jíce podvrátiti úctu, kterou choval k němu národ. Pal. Dj. IV. 1. 390. Úctou k někomu se nésti. Sš. Sk. 382. Ú. nucená, přikázaná. Sš. I. 130. Nezván přišel, bez úcty vyšel. Č. M. 416., Pk. Poddanská ú. Dch. Úcty komu platiti. Úctu někomu činiti, Měst. boží, prokazovati. Us. Úctu k zákonům obnoviti. J. tr. Zbožná úcta. Šm. K poslušnosti a úctě k němu ve vší pokoře se vrátiti; Od věků již prokazoval Čechoslovan svým ze- mřelým zvláštní úctu. Ddk. III. 100., IV. 307. (Tč. ). — Ú. = jídlo, oběd, večeře ně- komu na počesť strojená, die Bewirthung, der Schmaus. Č. — Ú. = slavné čepení ne- věsty za týden po svatbě. Us. u Brušperka. Mtl.