Učiti
Učiti. Cf. Mkl. aL. 273. a Etym. 397. b., Šrc. 197.—199. — abs. Kdo učí, braň na sě dává. Krnd. 215. — co koho. Že učí lidi ty věci, kteréž Krnd. 205. — s inft. Já tě budu u. (naučím) v kostele hvízdat. Us. Rgl. — co. Co církev učí. MH. 2. U. bludy mnohé. 1525. Mus. 1883. 143, Dejme miesto pravdě, tu učme. Arch. VIII. 338. Ne všemu věřie, což viera učí. Št. Kn. š. 8. (7.). — koho čemu (čím). By jej múdrosti učil. Alx. Uč mě mazancóm (mazance jiesti). Smil. Aby pán Buoh jimi neučil své vůli; U. dobrému, obecným věcem; Dal jemu Buoh vysokým rozumem věcem vysokým u. lid. Št. Kn. š. 4., 6., 71. — se kde. V sv. písmě se učila. KM. v. 46. — se co Učil se abecedu. Výb. II. 760. Ždk. Čo sä učíte, na pamäti majte. Hdž. Šlb. 26. — co, koho, se jak. Uč sa i ďalej! verne miluj knihu! neskôr nahrádzať už nezbýva stihu; život má doby: teraz ve škole se- deť ... Slov. Orl. X. 2. Dobře učí, kdo dobře rozeznává. Dítě jako ze hry se učí. Pk. exc. Učte lid můj českým slovem. Vrch. Viemy, že cestu boží v pravdě učíš. Výb. 1. 604. Aby jednostajně lidi tak učili. Št. Kn. š. 12. — k čemu. Tato knieha nás k tomu učí. Ezp. 191. Kteříž uči k spra- vedlnosti mnohé. Hus. Post. 7. b. — se čemu jak dlouho: několik neděl. Št. Kn. š. 148. — se čeho. Učil śe toho; Uča se němčiny. Laš. Brt. D. — se odkud. Bai i z chyby se u. Slez. Šd.