1. Ujíti. — čeho
1. Ujíti. — čeho. Nenechal si té příle- žitosti u. Us. Pdl. Hleď Čechuov na se nedrážditi, kdo chceš škody, hanby ujíti. Výb II. 310. Toho nebezpečenství moh u. Ib. 1532. Snáze ujde chudý potupy, než bohatý závisti. Ib 652. Jiných můžeš u., ale sebe nic Ib 651. U. věčné muky, hoře, božieho súdu. Št. Kn. š. 5., 8., 62. - se oč : o něčí přízeň. Mus., o podporu. Šmb. Ženich se o ni uchází. Č. Kn. š 331. — odkud. Káča ušla preč od muže svého. Dač. II. 9. Z rady ušli. Bart. 95. Plyn z roury uchází Pdl. — komu. Práce nám uchází. Sá. Co má býti, tomu nelze u. Lpř. — jak. Rok hlemejždím krokem mu uchá- zel. Šml. T 48. — kdy. A za tiem snad zlý ujde. Št. Kn. š. 168. — kam. Préč na vojnu ušel. 1529. Mus. U. do vyhnanství. J. Lpř. Jestliže by komu (býk) v obilí ušel v kterú škodu, má jej bez škody vy- hnati. 1456 — kudy. Plyn uchází skulinou, skrze skulinu. Us. Pdl. Jedněm bokem život ušel. Výb. II 11. — se na koho. Každý dělal to, co se na něho ušlo, was auf ihn entfiel. U Kojetína. Wrch.