1. Únor
1. Únor, a, m., vz a (stran gt. ), der Februar, Feber, Hornung. Jg. toto slovo odvozuje podlé Pelcla odtuď, že se toho měsíce led noří = puká, láme. Erben pak od unořiti, které se zachovalo v přísloví: Ani slzy neumořil (m. neunořil), a proto únor = úmok, znamenajíc více než odtněk, tedy = mokrý, vodnatý měsíc. Vz více v Mus. I. 163., S. N. U. bílý pole sílí. Č., Hrš., Pk., Er. P. 47. V lednu sníh, déšť a bláto, v únoru tuhé mrazy na to. Kda. Teplo v únoru, zima v září. Kda. Nemá-li sever v únoru práci, v dubnu si jistě zabu- rácí. Únor, který z mlhy hlídá, mnohé deště připovídá. Pakli skončí ú. severem, mnohá žita s polí seberem. V Moravanu 1875. Máš vidět v únoře sedláka v poli, radši bys mohl vidět vlka v košáře (v ú-ru se nemá v polích pracovati). Kda. Má-li v přestup- ném roce ú. pět neděl, mají děti v poslední neděli narozené (29/2) štěstí ve všem, cožkoli podniknou. Mus.