2. Úpěti
2. Úpěti, úpím (zastar. úpěji), 3. os. pl. úpějí, úpěje(íc), ěl, ění, úpívati = úp činiti, lkáti, hořekovati, žalostně kvíliti, heulen, wehklagen, jammern, kläglich schreien. Jg. Strany původu vz Mz. 91. — abs. Trpělivá lká, slzí, úpí, ale hrubě nepláče. Kom. Ho- lub úpí; ú. jako holub. D. Úpějte, úpěj. BO. Děvečka proto že jest neúpěla (clamare, quum sit a viro oppressa) BO. — jak: hla- sem žalostivým. Troj. — na koho, na co: na své hříchy. Boč. A že najviece bohatec na jazyk úpí, nebo skrze jazyk Hřešil. Chč. 633. Když se jí bude násilé dieti, má ú. na súsedy. Arch. II. 126. Vz Úp. — Tkad. — ke komu. Velikými prosbami k němu upě- jíce. Kom. Ana úpí k živu Bohu. Hr. rk. 377. — kdy: v neštěstí, Us., při modlitbě. Br. Mluví o modlitbách obzvláštních, při nichž člověk úpí, vzdychá. BR. II. 26. b. — kde. Dva roky v tuhém žaláři úpěl. Ml. — oč. Soužení soužením umenšuj, když o to úpějí. Kom. — nad kým. Vz Naříkati. Mus., Žer. L. I. 29. Počechu nad ním u. Hr. rk. 437. — za kým, na Slov. = mrtvého opla- kávati, einen Todten beweinen. Bern.