Úpěti
Úpěti. Cf. Mkl. Etym. 396. b., Dobrov. Lehrgebäude der böhm. Sprache. 131. Ú., strč. úpěju, nyní úpím, wehklagen. Vz Šf. III. 489. Ú., lamentari, vlastně vae clamare, weh-klagen, složeno s -ou, strč. ú a slovesa pěja, pěti, přehlasované piją, piti (canere). Šf. 111. 530. Ú. od úp clamor. Vz List. fil. 1884. 444. a 1883. 453. — abs. Volal a úpěl. Sv. ruk. 187. Panna jide preč upieci. Výb. I. 832. I by úpěti ( = bědovati) vra- hom. Rkk. 13. Ulekú sě u Vlaslava súcí Úpěchu: Vzhoru! na stráň otsud. Rkk. 23. Tak dle konjektury Zákrejsovy v Osv. 1886. 471. — jak (ke komu). Já úpěl v slzách k tobě. Vrch. Vršky osyk stonem ú-ly. Osv. V. 639. Ú-jíce hlasy potvornými. Mark. Na tržišti prostřed města velikým hlasem upieše. BO. — nač. Sama na se poče ú. Ezp. 2314. — kdy Ú. v bídách. Hořek. 2. Pod panovníky pohanskými úpěli. Sf. Strž. II. 490. — kde: pod břemenem. Šml. — nad čím. Nad tim ú-me a naří- káme. Dik. II. 112. — ke komu proti komu. Aby neúpěl proti tobě ku Pánu. Dik. II. 97. — kam. Úpěj na pole Jení- kova = úpěnlivě volej. OBz. 190.—192. — proč. Kdež nemóž sílú prospěti, než sprostně svú škodú úpěti. Exp. 1222. — Vz Úpiti (dod.).