Upomenouti
Upomenouti (strč. upomanúti, strslov. upomęnąti), ul, ut, utí; upomínati, upomí- návati, erinnern, mahnen; Schuld mahnen, einfordern, eintreiben. — co, koho, se. Upo- menul ho (upamatoval). Ros. Tvrdě ho upo- menul. V. U. dluh, V., D., dlužníky. BO. Paní má své správce u. Půh. II. 145. U. své šlechtice. Alx. 1117. — koho oč: o dluh. Jg. Když byl zemřel, u-ná papež jeho dě- dice o vydání sporných dolů. Ddk. V. 114. O to nemám od mé sestry u-nán býti; O ten list mají u. Jakubka. Půh. I. 283., II. 3. (II. 248., 312. Tč. ). — koho v čem. Jg. — koho z čeho: z dluhu, Ros., z peněz. D. Nemají otce z viece u.; A z rúcha pánóv nemá upomínati. Sob. 84., 61. Když který póvod pohoní nebo upomíná a kterého práva. Kn. rož. 92. Černovec zabil řemeslníka, jenž jeho z nějakého dluhu upomínal. Dač. I. 201. Dal jej u. z dluhu. Pal. Dj. IV. 2. 369. Z víry a lásky neupomínal jsem ho nikdy. NB. Tč. 121. Mě neměla z ničeho u.; U. ně- koho ze dvora, z příměří, z peněz, z ostatka, ze škod, ze slibu. Půh. I. 361., 370., 374., II. 21., 65., 140., 159. a j. (Tč. ). Tehdy mě nemají z ničeho u. Arch. I. 143. U. z dluhů, ze slibu. Arch. I. 365., II. 29. (Šd. ). — jak. Upomínaji (vyzývám) vy pod milostí. Hr. rk. 71., Výb. I. 209. — čím, kým. Který dědictvie žádati a z toho právem u. chce. NB. Tč. 203. Listem z peněz je u-nal; Když jej právem u-ne. Půh. I. 261., II. 3., 67., 159., 319. (Tč. ). — čeho. J. tr., Dal. 84. Muož-li spravedlivě vedlé práva svého dě- dictvie u. NB. Tč, 203. Ktož by toho držeti nechtěl, ten toho upomínej základu, jakž mezi nimi položeno; U-ná ho svého díla. Půh. II. 221., 220. (Tč. ). — jak dlouho. Neb jsme ho ode tří let o ten list jeho u-li; U-ná od jedenácti let ze škod. NB. Tč. 177., Půh. II. 140. — co čím na čem. Listem dluh na městě a na obci upomínaji. NB. Tč. 70. — koho proč. Pro ten list mě přátelé u-nají. Půh. I. 373. — kde. Upo- mínal Hluška před námi z těch dluhů. NB. Tč. 195. Mě právem před pány u-nul. Půh. I. 354. — koho, se nač. Rk. Už se na to neupomenu. Já se ještě trochu na to upo- mínám Us. Šd. — koho k čemu: k po- vinnosti. Vz Láti. Kn. drn. — koho zač. Ten jmá plnú moc a právo mě u. za službu i za škody. Arch. IV. 14., Št. — se čeho, u koho, od koho = žádati od něho, Je- manden um etwas erinnern, mahnen, von ihm etwas verlangen. U. se dluhu. Us. Tento od nich těch pět set dukátů se upomínal. Kom. Prot. 293.