Ústa
Ústa. Cf. Mkl. Etym. 372. b. — Ú. = pysky, rty. Kdo má veliká ú. a rty s obú stranú tlustá, náhlý jest a hrdina. Výb. I. 958. Hančuš, Haněuš bielá, tlustá, nedávej ty chlapcom ú. (hubičky); Či mi dáš ústečka (hubičky), keď tvoja mać (matka) usně? Kall. Zp. I.185. Má zámek na ústech (musí mlčeti). Us. — Ú.= huba. K ústům náleží štěrbina ústní (tima oris) s oběma koutky (anguli), pysk hořejší se žlábkem (philtrum) a pysk dolejší (labium superius et inferius) rtem (Lippenroth) lemované, dutina ústní (cavum oris) se zuby, s jazykem, s čípkem (uvula) atd. Stff. Enc. paed. I. 269. Slova ústa nářečí moravská neznají, mají huba. Brt. D 350. Studený a teplý vítr z jedněch úst vypouští. Lpř. — Hádanky. 1. Okolo pa- rubů hejno bílých holubů. 2. Stojí, stojí kurníček, v něm plno bílých slepiček a na prostředku červený kohoutek. 3. Je malý sklípek, v něm dvatřicet slípek, mezi nimi červený kohoutek (ústa, zuby, jazyk). Brt. Km. 1886. 752. — Ú. = nástoj k jedení. Nemá co do úst dáti. Hnšk. — Ú. = ná- stroj mluvy. Ústům nedává darmo jísti; Mluvila naň jen na půl úst (málo). Šml. Nerob si z úst zadok (Nedělej si z huby řiť) = nelži. Zátur. Aby tak věřiec i ústy vyznávali; Netoliko ústy věřiti, ale i srdcem. Št. Kn. š. 12., 16. (112.). Musili Amen po Pražanech říkati, ale ne svými ústy (ne dobrovolně). Bart. 129. Co ústa smluví, k tomu ruce sáhnou. Črn. Zuz. Ústy svými se přiznal. Mus. 1888. 466. On jim z úst odpověď dal (ústní). Výb. II. 533. Když by nám věřitelé naši dali věděti z úst (ústně), listem nebo poslem. Arch. VII. 648. — Ú. = otvor skořápky měkkýšů, kterým zvíře nohu a hlavu vytahuje. Dud. 4. Země ú. svá rozdřevši. Výb. II. 4. Tmavá ú. ko- bek. Zr. Amis.