Úsudek
Úsudek, dku, m. = nález soudcův, das Urtheil, der Urtheilsspruch des Richters. Ú. spravedlnosti; Úsudkův (nálezův) a vý- povědí společným snešením učiněných zpět táhnouti neslušné jest. Kom. J. 663. Každý těch řediteluov před jinými třmi žalobníku odpovídej a třech úsudku konečně obykni. Arch. V. 370. Z toho tedy místa ú. konečný Pilat pronésti uložil. Sš. J. 286. Starý zá- kon předpisy a ustanoveními svými úsudek smrti vynášel nad Člověkem. Sš. II. 213. (Hý. ). Nebude možno vynésti o té věci plat- ného ú-dku. Ddk. II. 411. Ú. právní. D. Ú. o při vynésti. Us. Úsudkem lidu do vlasti volán jest. Hlas. Úsudek pronésti. Sych. Při věcech pochybných dlouho mysli na ú-dek. Pr. — Ú. Páně = soud boží, Gottes Urtheil, das Verhängniss. Podlé božího ú-dku. BR. II. 123. a. Ú. = mínění, die Meinung, das Urtheil. Dle mého ú-ku. D. Nepříjemný ú. O něčem svůj ú. vynésti, vyříci. Aby přá- telství pravý ú. nepřevrátilo. Us. Ve svém ú-ku stálým býti. Bern. Ú. vytříbený. Rk. Lékařský ú. Nz. lk. Ú. obecný a vesměs přijatý; Ten prý úsudek násečně a mimo- chodem vkládá apoštol; Tedy světec poráží křivý a lichý ú. ten; Poněvadž se na jejich (apoštolu) ú-dku přestati mohlo; Autorita hierarchie židovské podlamovala a podko- pávala tu vývoj a výjev svobodného o Pánu ú-dku. Sš. I. 16., II. 217., Sk. 88., 176., J. 124. (Hý. ) Čím značnějším a mocnějším je někdo, tím více rozcházejí se pravidelně ú-dky, jaké o něm pronášejí současníci a potomci; Ú-dku současníků jmenovitě o po- vaze některého muže sluší dáti za všech okolností přednosť před ú-dkem potomků; A jak zní tento ú. o králi Přemyslu Ota- karovi? Ddk. VI. 205., 206. (Tč. ). Ú. pak filosofů byl dvojak Sš. Sk. 205. — Ú. v lo- gice = spojení dvou ponětí, das Urtheil. Ú. jest spojení několika představ vyjádřených v jednotu svědomosti. Marek. Ú. dle starší terminologie = klad, vztahů dvou pojmů (ju- dicium), což novější terminologie nazývá soudem. Při ú-dku v tomto smyslu či soudu činí klad obou pojmů látku, vztah jich k sobě podstatu či dobu jeho. Z obou pojmů, které jsou látkou soudu, klade se jeden (S) na- před jako za podklad a slove podmět (sub- jectum), druhý (P) klade se jako k prvnímu přibylý a zove se přísudek (praedicatum). Soud proslovený slove výrok, věta, věsť (enuntiatio). Soud jest buď kategorický (roz- hodný) anebo hypothetický (podmiňovací). Soud kategorický jest klad o příslušnosti pojmu jednoho do obsahu pojmu druhého. (S jest P); soud hypothetický jest klad o závislosti kladu pojmu jednoho do ob- sahu pojmu druhého (je-li S, jest P). Po- jem, jehož kladem se podmiňuje klad pojmu druhého, slove podmínkou (hypothesis) a pojem, jehož klad podmíněn jest, nazývá se podmíněné, položka (thesis). Dle způsobu platnosti (modalitas) rozeznáváme: a) soud ze skutečnosti čili soud jisticí (judicium asserens), jímž se klade, že jest; b) soud z nutnosti (jud. apodicticum), jímž se klade, že musí býti; c) soud z možnosti (jud. pro- blematicum), jímž se klade, že může býti přísudek s podmětem spojen aneb od něho odloučen. — Dle novější terminologie jest ú. klad soudu z důvodu jeho vztahu k soudům jiným (conclusio), což starší terminologie na- zývala závěrkem. Soud, který se klade z dů- vodu vztahu svého k soudům jiným, slove závěr a tyto jiné soudy návěstí. Návěstí a závěr činí látku ú-dku, dobou jeho jest dů- slednosť t. j. nutné vyplývání závěru z kladu návěstí. Vztah podmětu S a přísudku P v závěru vyplývá návěstmi buď bezpro- středně z těchto pojmů S i P samých; anebo prostředečně ze vztahů pojmů S i P k pojmu jinému M v závěru již se naskytajícímu. Tím se dělí ú. ve dvojí: a) důsledek (consequen- tia), b) ú. ve smyslu užším. Při tomto po- sledním nazývají se pojmy S, M, P členy ú-ku (termini) a to podmět S závěru sluje členem nižším n. dolejším (t. minor), jeho přísudek P členem vyšším n. hořejším (t. ma- jor), třetí pojem M v závěru se již nevy- skytující členem středním (t. medius). Ta kový trojčlenný ú. slove syllogismus; ú. má návěsti dvě: v jedné klade se vztah členu nižšího k členu střednímu, v druhé vztah členu vyššího k témuž členu střednímu. Onano slove návěsť nižší n. dolejší (propo- sitio minor), tato pak návěsť vyšší n. hořejší (p. major). Pro krátkosť zamlčuje se někdy jedna nebo druhá návěsť a takový ú. slove zámlka (enthymema) na př: Každá hmota jest těžká, tedy jest i vzduch těžek (zde vy- puštěna návěsť: Vzduch jest hmota). Každý ú., který rozložiti lze ve dva nebo více ú-dků, nazývá se složeným. Dva neb více úsudků tím způsobem spjatých, že závěr předcházejícího jest návěstí následujícího, zove se řetězem ú-dků; článek předcházející slove nadúsudek, následující pak podúsudek Od řetězu ú-dků liší se ú. řetězový či sorites. Vz Řetěz. S. N. Cf. Jd. 39. a násl. Ú. jed- notný, násobný nebo složený; jednotlivý, zvláštní, všeobecný; vyměřený, nevyměřený; tvrdicí, zapírací; zamezovací, nekonečný; výslovný, podpovědný; odlíčený; záhadný, rozhodný n. jisticí a stanovený. Vz Mark. Log. Ú. ve smyslu užším: ú. podmiňovací n. hypothetický (je-li jedna návěsť podmi- ňovací, druhá thetická), rozlučovací, zkrá- cený, složený ú. smíšený, závadný, mylný, zpětný, odmítavý. Jd. Ú. kladný, positiv, záporný, negativ, výslovný (bezpodmínečný, kategorický), kategorisch, nutný, apodik- tisch, podmiňovací (podmínečný), hypothe- tisch, rozlučitý (rozlučovací), disjunkt, vše- obecný, allgemein, částečný, besonders, par- tikulär, jednotlivý, einzeln, singulär. Nz. Vz Úsudkový. S. N., Jd.