-ův
-ův = přípona gt. pl. m.; v obecné mluvě jen ů. Je tam mnoho mužů. Vz Ů., Gb. Hl. 112. V listinách z r. 1467. jest: grošív, gro- šiev, groší (= grošů). Tč. — ův (-ovB), -ova, -ovo = přípony jmen přídavných přisvojo- vacích místo genitivu jména podstatného; při- pojuje se ku kmenům určitých jmen osob- ních (znamenajících osobu), někdy i určitých jmen zvířat (I. 572. a. ) rodu mužského jednotného čísla, stojí-li bez přívlastku (vz doleji): zahrada krále — králova, zahrada Nováka — Novákova, pole souseda — sou- sedovo, Cicero — Ciceronův, Mars — Martův. Ctitelům Balovým; Vy pak jste Kristovy; Bázeň Hospodinova. Br. Dcera Vladislavo- va. V. Ludmila Škodova. Svěd. Súsedova kráva. Slov. Ht. Bratrův dům. Us. Byli u ženichovy mateře. Er. P. 475. Králova to ráda slíbi. Kat. 578. Vděčnosť lvova. Mne poučil oslův osud. Ježíšovo umučení. Pass. — Mkl. S. 9. — Pozn. Místo adjektiv přisvo- jovacích klademe často genitiv. Dcera He- rodiady. Br. Vydři se jako pták z ruky číš- níka. Br. Na dvůr Libuše jsou přišli. Háj. (Mkl. S. 7. —16. ) Cf. Igitur bello Jugurthino pleraque ex punicis oppidis et fines Cartha- giniensium (m.: carthaginienses), quos no- visseme habuerant, populus administrabat. Adjektiva na -ův jsou vlastně genit. plur., které tvar neurčitých přídavných na se vzaly a to přirozeně v té době, když už genit. plur. s v místo staršího, jednotnému nom. rovného opanoval. Před tím přestávala slo- vančina pravdě podobně na příponě -in, lat. -inus, tvoříc jí od mužských podstat- ných jmen bez ohledu k osobnosti přídavná přisvojovací. Vz doleji. Ht. Sr. ml. 216. O pů- vodě adjektiv na -ův (a na -uj) vz ostatně i Prk. v Sitzungsber. der Wiener Akad. sv. 83. — Je-li majetník neurčitý, mluví-li se jen o pojmu, nebo je-li několik majetníkův aneb i celý druh, neklade se přípona -ův, nýbrž í (vz Í jakožto příponu, Genitiv na str. 391. b., -in), před nímž se tvrdé souhlásky měkčí (vz Í) a předcházející dlouhá samohláska krátí (vz -in ve Slov. I. 572. a. ): pták — ptačí, páv — paví, jelení, husí, kozí, telecí, moucha — muší, slepičí. — Stojí-li u nich nějaké přívlastkové určení, přistávka, n. táhne-li se k nim vztažné zájmeno, klademe nyní obyč. genitiv substantiva. Domy otcovy jsou krásny, ale: Domy našeho otce jsou krásny. Země jest Hospodina, Boha tvého. Br. Zachovávej rozkazy otce svého. Přišel do zahrady kmotra, který ho k obědu pozval. Ale i: Joanka Kameníkova, kterýž před tím byl konšelem, upálena jest. Let. Cf. Milo- srdenství boží (Boha) budiž pochváleno, kte- rýž (Bůh) mi oči otevřel. Kom. L. 5. Nepo- žívá milosti božie, jemuž (Bohu) by se mohl slíbiti. Hus III. 174. Múdrosť božie (= Boha) všecko spojila v svět jeden a do vóle jeho (Boha) nezboří jedno druhého. Jir. Anth. I. 143. — Stará čeština poskytuje hojnosti do- kladů přisvojovacích adjekt. s přívlastkem, která se také v nové češtině a na Slov. na- lézají. V češtině bývá přívlastek vyjádřen slovem páně, jež není nic jiného než zkažený neb mnohdy pouze přehlasovaný tvar při- svojovacího adjekt.: páň, páňa, páně: dům páně sousedův, knihovna páně Šafaříkova, pole páně Trnkovo a p. Vz Páně. Slovenština pak ráda v národních písních a pověstech klade k přisvojovacím adj. přívlastek vyjá- dřený gen. adjekt., zájmena neb číslovky. V nášho pánovom dvore stojí růža na stole. Koll. Zpěv. I. 307. 61. 1. —2. Nášho kraľova dcéra je chorá. To je brat toho tátošov, Čo na ňom drak chodí. Ten zámok je jednej Ježibabin. To bola žena mladého kráľova. Cf. Ht. Sl. ml. §. 349. Toho králův nejmladší syn; Mojej mladšej sestrin muž; Mojho do- brjeho prjatělovu krásnu dcéru; Otcovho prjatělovu dcéru. Na Slov. Mkl. S. 7. —16. To je naší Verunčino (= Verunčin) šátek; tý nejmladší dceříno muž (dítě); toho žebrá- kovo hůl; při nebožky matčino pohřbu. Us. na Plaště. Prk. Ve staré češtině rozeznáváme tyto případy: a) jako ve slovenštině určuje se přisvojovací adj. genitivem adjektiva, zájmena neb číslovky: V tej vojsce jeden králóv ba- bylonského podkonie. Pass. Dcera Jindři- chova staršího z Lipého. Pulk. Bezpravně drží dědiny Janovy z Blata. O. z d. — b) Zvláště často přistupuje přístavek, ovšem v genit., k přívlastku vyjádřenému přisvojo- vacím adjektivem: Dci Kublajeva cháma. Rkk. 8. Elišku krále Václavovu dceru. Pulk. Bě dci Ižakarova rodu krále Davidova. LAn. Však ty bieše choť osovná ciesařova syna mého. Kat. 1275. V domu Davidově, dětiete svého. Ž. wit. Dci slovutného kniežete Per- toldova. Pass. Na slova Eliášova proroka. ŽSO. Podlé Isaiášova proroka účinka. Ib. Ten bieše krále Priamóv blízký přítel. Troj. Tří bratří a synové krále Priamovi. Troj. Psán rukú Václavovú toho času komorníka vyšehradského probošta. Rkp. 1339. Já Al- brecht, syn urozeného pána Ješkuov. Arch. I. 143. Aby útoku ďáblova, toho jastřába, utekla. Hus III. 22. Vzbudil jest Hospodin duch Cyróv, krále perského. BO. Listem Svatoborovým, bratra mého nedílného, do- upomínal se šesti set zlatých. Půh. I. 346. Duše Hektorova, toho převelmi pracovitého muže. Mudr. Tělo krále Václavovo na Vy- šehrad jest přineseno. Let. 26. Ludvík s po- mocí krále Janovů boj jest obdržel. Krifina sestra Kunhutina mateře krále Václavovy byla. Výb. I. 454. Okázala se kometa hvězda a ta znamenala úzkosť krále Albrechtovu. Let. 115. Vz také Genitiv (I. 392. a. ). — S přívlastkem král nalézáme příklady takové i v nové češtině dosti často: smrť krále Vá- clavova a p. Zvláštní spodobení přisvojova- cího adj. k pádu přístavku nalezáme ve větě: Jediné znamenie Janova (m. Janovo) pro- roka. EM. — c) Zhusta se tvary obou pří- vlastků zvrátí, an přístavek stane se přisvo- jovacím adj., toto pak položí se do genitivu subst.: Aby řeč Esajie prorokova neplnila sě. Ev. 12. 38. Dceru cěsařovu Theodosie. Pass. Cf. Šf. Poč. strč. ml. 116., Bdl. Obr. 2. 64. — d) Někdy konečně i přístavek i přisvojovati adj. změní se v tento tvar. Na ciesařově Dioklecianově dvoře. Pass. K dvo- ru k královu Svatoplukovu. Pass., Výb. I. 310. Z králova Herodova města. Bratr Bo- leslavóv vojvodin. Pulk. Anna někdy Jaro- slavova Selmberkova; Dci Ješkova Mladcova. Půh. I. 155., 176. Janovo křtitelovo zvěsto- vánie bylo v chrámě. Pass. 415. Margareta žena Peškova Kropáčova. Půh. 1. 131. Téhož druhu jest česká vazba: Dům páně sousedův; S registry úřadu páně Lvova. V. Cf. Prk. v List. filol. II. 232., Šf. Poč. str. ml. §. 97., Jir. Nkr. §. 291., Mkl. S. 7. —16. — Novočeský výraz: slova Isaiáše proroka zněl by tedy staročesky: slova Isaiáše prorokova, nebo: slova Isaiášova proroka, aneb: slova Isaiá- šova prorokova. Gb. v List. fil. II. 232. Prk. uvádí tamtéž ještě za příčinou srovnání; Že jsi hřešil, není tvůj samého to pád, ale i náš. Br. Ty jsi naše všech Naděje. Kanc. Naše žalosť některých v radosť jest obrácena. Har. (Zk. S. 306. ). Cf. To jest pole kmotra Výchovo, zahrada kmotra Váňova. Us. u Ji- čína. Ltk. — Podobné vazby jsou: Čí ji- ného ? něčí n. ničí jiného, ano čí, něčí, ničí jest též přisvojovacím adjekt. s touž kon- covkou jako boží, člověčí a p. Pokřik zase pomalu se tišil, až i utichlo všecko a něčí jiného (pověsť) zníti začala. Kom. L. 27. 3. Podřečí plaské vedle této vazby častěji říká: čí jinej (jiná, jiný)? něčí n. ničí jinej (jiná, jiný), spodobujíc přívlastek jiného v pádě s předmětem řeči. Je to tvý (= tvé)? Né, to je něčí jiný. Podal si mi to svou knihu? Ba né, něčí jinou. Koupil sem zahradu tvýho švakra a tvý tety. A čí ještě? Už ničí ji- nou. Prk. v Listech filol. II. 234. Vz tam také příklady z ostatních řečí slovanských. — Od jmen rodu ženského odvozují se pří- davná jména přisvojovací příponami: -in, -ina, -ino. Vz -in, Genitiv, Prk. Př. 14., 27. — Pozn. 1. Za starodávna nečinil se přísně nynější rozdíl (mezi -ův a -in), čte- meť pastušin m. pastuchův. Púštáše meč i oheň v krajiny Neklaniny. Rkk. 17. Holubin. Rkk. 7. Cf, -in a: Tako ke hradu sě shluče Neklanových vojnóv. Rkk. 19. Starostin (= starostův) kůň. Us. u Nezamyslic na Mor. Bkř. Vz dříve uvedený výňatek z Ht. Sr. ml. — Pozn. 2. Tato jména přídavná tvoří se od substantiv, ale ne od adjektiv, tedy: kniha Stránského, ne: Stránskova; kniha duchodního, ne: duchodňova. — Pozn. 3. Počátkem 17. stol. psali: Waldsteinská (i. e. dcera, Waldsteinova) a Waldsteinova i. e. paní). Blk. — Pozn. 4. V již. Čech., u Jindř. Hradce, v Opavsku, v Přerovska klade se -ů (-ova, ovo) místa -ův: syn tesařů, tátů, Procházků. Váša slouhů ten má troubu. Er. P. 424. Vz V, Ů, Strany vlastních jmen na ů (Havlů, Janku, Petrů atd. ) vz Ů. U Be- rouna, jest pravidelné: -ůr, -ova, -ovo; ale od substaniv fem. říká se tam: matčinej šátek, matčiná kniha, matčiný pole. Šb. Vz Ů. — Na západ. Mor. klade se j na místě v: syn tátůj (tátův), Šb. Súsedůj syn. Jižně od Zlínska. Brt. Janek Sedláčkůj. Na Bučovicku.
Mřk. Také na Příbramsku a Milevsku užívá
se přisvojovacích adj. na -ůj (= ův): Houskůj
kabát, tatínkůj syn ap. Prk. v List. filol. II.
231. Také vlastní jména: Ondrůj, Jankůj,
Havlůj. — V Krkonoších klade se ě místo
-ova a předcházející samohláska se dlouzí.
Šilhanova — Šilháně, Kopalova — Kopále,
Kučerova — Kučíře. Kb. Tyto tvary nejsou
nic jiného, než jména mláďat (dětí atd. ) tvo-
řená od kmenů jmen obecných i vlastních:
osle, kachně, krůtě, hříbě, kuře, kotě, house
(kmen hus); tvary takové od jmen vlastních
mívají přímětek posměšný do sebe a jsou
neutra (jako v Krkonoších): Čermák — Čer-
máče a od jeho kmene Čermáčátko jako:
oslátko, kuřátko a p. Dle těchto řídi se
v Krkonš. i křestní jména: Anežka — Anežče,
Francka — Frančtě, Ančka — Ančtě, Pa-
vlína — Pavlíně, Kačena — Kačíně a j. Kb.
(v Mus. 1864. 1. 53. ), Prk. v List. fil. II. 231.
— Pozn. 5. Na místě -ův, -ova, -ovo (tedy
pro všecky tři rody) klade se v jihozápadních
a středních Čech. přípona: -ovic: sládkovic
(syn, dcera, dítě); toto -ovic vyslovuje se
okolo Budějovic, v Plzeň. a j. jako -ojic n.
dvouslabičné -oic, Šb., Prk., na Příbramsku,
Plasku a Manětínsku jako -ojc (jednosla-
bičně), v Pracheňsku, v jihových. části Ma-
nětínska jako -ouc, místy tam jako -óc a
kolem Kraštovic jako -úc. Koncovkou touto
přivlastňuje však se celé rodině: sládkoic
(-ojc, -ouc) syn, Boudoic pole a p. Honza
Žílojc. Er. P. 86. (Prk. v List. filol. 232. ).
Ty Rybouc dcery. Er. P. 422. V Buděj.:
Ta Bludojc setnička. Er. P. 342.; Štěpánojc
vrata. Er. P. 335.; Ančička Šafářojic. Er. P.
130. A ten Adamojic. Us. v Klat. Anna Ko-
vářojc. V Pracheň. Er. P. 439. Šmejkalojc
chalupa. Bž. 47. Vz -ovic, Gb. Hl. 113. —
Pozn. 6. V jihozápad. a středních Čech. klade
se místy také přípona -ovo ve všech třech
rodech: sládkovo (syn, dcera, dítě). Šb. Dle
Prk. v List. filol. II. 231. na Plzeň., Plaště
a Manetínště přivlastňuje se jedné osobě u
masc. koncovkou -ovo, u fem. -íno pro vše
pády, rody a čísla: udělal to přes otcovo
zákazy; matčino šaty se mi líbí; i od jmen
vlastních lze tvořiti taková adj. přisvojovací
a to u masc. vždy, u fem. však jen tenkrát,
končí-li so na -ka: Dítě (gt. Dítěte) — Dítě-
tovo, Dídětka — Dítětčino, Kabát — Kabá-
tovo, Kabátka — Kabátčíno. Tvoří-li se fem.
jinak, nemůže míti přisvojovacího adjektiva:
Bouda — Boudovo, ale Boudová — Boudový
(gt. sg. ) a p. — Jak se sklánějí jména pří-
davná ukončená v: -ův, -ova, -ovo? Vz Otcův. — Pozn. Vobecné mluvě východ., jihozáp. a středních Čech přijímají tato jména přídavná v pádech nepřímých přípony ad- jektiv ukončených v -ý, -á, -é: otcovýho domu, k otcovýmu domu, za otcovým domem, v otcovým sále, u otcový louky, na otcový louce. Šb. V Doudlebsku: Kolářů, -ova, -ovo; kolářovýho, -ový, -ovýho; -výmu, -ový, -ovýmu; -ovýho n. -ů, fem. -ovu, -ovo atd.; pl. -ovji (zřídka; obyč. pro všecky tři roky: -ovy, řidčeji -ový); -ovejch, -ovejm; -ovy atd. Právě tak: Evjin, a, o; Evjin-ý, -ýho, -ýmu, -ej, -ým atd. Kts. V Krkonš.: Pejzno- 242* chovi nejsou doma, u Noskových, k No- skovejm. Kb. — Vz -in, Tvoření slov, Bž. 123., Ht. Sr. ml. 225., Jméno, Mkl. B. 231., Šf. Stč. ml. §. 97. ve Výb. I. 116., Genitiv (ku konci), Přívlastek (II. 1116. a. ). Páně, Přídavný, Jir. Nkr. 64. a násl.