2. ův
2. ův, -ova, -ovo. O skloň. adj. na -ův vz Gb. H. ml. III. 1. 262. nn., Otcův. Místo -ův atd. bývá jen -wo, -ů a za -ů psáno druhdy -ú nebo -u. Vz ib. 262, -ou, -ůj, -ůch. — Vy- pravují, že krále Štěpánova sestra; Alžbětu, dceru krále Kazimírovu; Oba synové krále Janovi; Nejhorlivější kněze Janův stoupenec. Pal. Děj. IÍ. 1. 79., II. 2. 22., 28, III. 1. 449. Dvor králóv Václavov a p. Mus. fil. 1898. 207. O tělu Kristova přijimání (attrakce). Hus I. 331. — Ve vých. Čech: ?aryšk? Brtulíkova, Stázka Vostárkova (krátké a). O vdaných ženách mluví se s dlouhým á: Jan, Janová, Mašková. Vz Čes. 1. X. 396.