Váti, víti
Váti, víti (na Mor. věti), věji, věj, věje (íc); vál n. víl n. na Mor. věl; ván, vín, na Slov. vát, na Mor. věn; vání, víní, zastr. vění, na Slov. vátí, vítí; vanouti (zastr. vě- nouti), ul, ut, utí; vívati. Vz strany časování Bíti, Hřáti. — V. = foukati, blasen, wehen, säuseln; svívati, wehen; vítr činiti, wehen, fächern; (obilí) lopatou proti větru přemítati, aby se plevy odloučily, das Getreide wangen, schwingen, sichten, würfeln, worfeln; lítati, fliegen; s větrem se pohybovati, flattern, wehen; s větrem pojíti, niknouti, verfliegen in den Lüften, vergehen, verschwinden, zer- stieben. Jg. — abs. Vítr věje. Br., Kom. Půlnoční vítr věje. Reš. Vieli sú větrové. ZN. Věli sú větrové. M. Už jiný vítr věje. Šd. Když sedlák mnoho věje, to se pěkně směje. Na Ostrav. Tč. Veje vetrík, veje, z ticha poduchuje. Sl. ps. Šf. I. 41. Jih věje, starého hřeje; Jak vítr věje, tak slunce hřeje; Kdo seje, ten věje. Prov. Tč. Cítí, odkud vítr věje. Prov. Kdo neseje, ten nevěje. Prov. — co: obilí (čistiti). Rk. Kdo plevy seje, plevy věje. Prov. Tč. Plevy naseješ, plevy navěješ. Slez. Šd. —(co) kam. Větřík věje na lesy. Us. Vítr věje (shání) písek na hromadu. D. Vítr věje v plachty. Us. Drželi větry, aby nevieli na zemi ani na moře. ZN. Ach tmavý hrob tě již kryje, na něj prší, též sníh věje. Ps. slez. Šd. — odkud. Věje větřiečekz knie- žeckých lesóv. Rkk. 60. Vůně z květin vůkol věje. MM. Vítr věje listí se stromů. Us. Věj, větříčku, z poledne. Anth. Brt. 71. Věň, ve- třičku, z Dunaje. Sš. P. 435. Od severu věje vítr. Us. Ze všech vlastí, ze všech krajin země k Olomúcu chorúhvi jich vějú. Rkk. 54. Ze všech čtyř stran světa, odkudž vějí čtyří přední neb hlavní větrové. BR. II. 109. b. Vějieše vietr s poledne. ZN. Větříčku lí- bezný, od polednia věješ. Sl. ps. Šf. I. 90. Vz Vánoce. — číra (kam): vějířem na tvář. Us. Pták křídlama věje. Jg. Zelený lupínku, vítr s tebou (= tebou) věje. Ps. čes. mor. 56. Vz násl. — (co) kde: obilí na humně. Br. Duch v díle věje. Sš. I po jejej bielej šíji vlasi zlatostvúcí vějú. Rkk. 40. Pod Ta- trou zástavy vějú, král náš ide v boje. Sl. ps. Tč., Koll. Věješ obilí na humně vějačkou, worfeln. Us. Tč. — komu kam. Písek mi věje (lítá) do tváři. D. — s čím. Kletby jeho s větrem vanuly (uletěly). L. Z věží s větrem vějí korouhve. Pl. — jak dlouho. Po celý den vál vítr. Ml. — jak. Vítr silně věje. Us. Jemně jarní větřík věje. Er. Jemným proudem větřík věje. Us. — kudy (kdy). Vítr lesem věje. Koll. Na své pouti světem vál jsem Nazaretem. Sš. Bs. 43. Věje přes střechu sníh na huru. Us. Tč. Vítr věje šírým světem den a noc. Dbš. Sl. pov. I. 61. Veje (= věje) vetrík, veje, po tráve ze- lenej. Sl. ps. — kdy. Vějou-li v říjnu se- verní větry, nezdaří se obilí; Nechce-li se- verňák v únoru váti, v dubnu se to musí přece jenom státi. Pran. Tč.